7 C 209/2023-118 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Uvedla, že obdržela od správce daně vyrozumění o převedení přeplatku ze dne , datum, , č.j, Anonymizováno, . Dne , datum, podala správci daně námitku proti tomuto převedení, nesouhlasila s evidencí částky , částka, označené jako zvláštní prostředky. Dne , datum, brojila žalobkyně proti nesprávné evidenci svých daňových povinností zásahovou žalobou podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s.ř.s.“), kterou Krajský soud v Praze odmítl usnesením ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, . Dne , datum, pak žalobkyně brojila proti téže nesprávnosti žalobou podle § 65 a násl. s.ř.s., kterou Krajský soud v Praze vedl pod sp. zn. , spisová značka, a rozhodl o ní rozsudkem ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , proti němuž podala žalobkyně kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , doručeným dne , datum, . Celková délka řízení tedy činila 5 let a 2 měsíce, přičemž do délky řízení před správními soudy se započítává i řízení před správním orgánem (např. rozhodnutí NS , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, ). Jelikož se podle žalobkyně jedná o nepřiměřeně dlouhou dobu, požádala žalovanou dne , datum, o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem („odškodňovací zákon“). Průtahy byly zapříčiněny především pomalou činností Krajského soudu v Praze. Žalobkyně pociťovala nejistotu, jak celé řízení skončí. V soudním řízení šlo přitom jen o řešení právních otázek, dokazování neprobíhalo. Výši zadostiučinění žalobkyně odvozuje z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z jeho stanoviska ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010 (Rc 58/2011). Význam předmětu řízení hodnotí jako běžný, a proto vychází z nejnižších možných částek daných zmíněným stanoviskem, když je k základní částce odškodnění , částka, , která byla Nejvyšším soudem určena v roce 2011, potřeba zohlednit, že kumulovaná inflace od té doby činí 37,5 %, a proto je potřeba vycházet alespoň z částky , částka, za rok délky řízení. Za první dva roky požaduje žalobkyně odškodnění v částce , částka, , za další 3 roky 3 x , částka, a za zbývající 2 měsíce pak 2 x , částka, . Vypočtené odškodnění v částce , částka, pak žalobkyně zvýšila o 20 %, neboť dle jejího přesvědčení bylo řízení před Krajským soudem v Praze zatíženo mimořádným průtahem, když tento soud musel vydat tři rozhodnutí, z nichž dvě byly nadřízeným soudem zrušeny. Běžná lhůta pro vyřízení žaloby činí 6 měsíců až 1 rok (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu , spisová značka, , , spisová značka, a rozsudky Obvodního soudu pro , adresa, č.j. , spisová značka, či sp. zn. , spisová značka, ). Řízení před Krajským soudem v Praze (, spisová značka, ) trvalo od , datum, do , datum, a svou délkou tak přesáhlo maximální roční lhůtu danou výše uvedenou judikaturou. Obdobné platí o řízení před Nejvyšším správním soudem (, spisová značka, ), které trvalo od , datum, do , datum, . Žalobkyně proto požadovala zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši , částka, , neboť daňové řízení spadá pod ochranu čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, ve znění pozdějších předpisů („LZPS“), protože se v něm rozhoduje o zásahu do majetku, jehož vlastnictví je chráněno čl. 11 LZPS ve smyslu rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , ve kterém dovolací soud překonal všechna svá předcházející rozhodnutí a řízení ve smyslu čl. 11 odst. 5 LZPS podřadil pod ochranu čl. 38 odst. 2 LZPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy: „Pro nyní posuzovanou věc z výše uvedeného plyne, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolatelce svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.“ Žalobkyně rovněž požadovala i zaplacení příslušenství podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne , datum, (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn.: , spisová značka, ), protože žalovaná bude v prodlení s úhradou po uplynutí šesti měsíců od podání žádosti uplatňující nárok na zadostiučinění.2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila, přičemž sdělila, že žalobkyní uplatněný nárok neuznává a navrhla zamítnutí žaloby. Nejprve shrnula průběh řízení před Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Krajským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem a následně se věnovala otázce nároku na náhradu újmy, jeho posouzení a výši požadovaného zadostiučinění. Uvedla, že k úspěšnému uplatnění nároku na náhradu imateriální újmy dle odškodňovacího zákona je zapotřebí, aby došlo ke kumulativnímu naplnění 3 požadavků, a sice: 1) existenci nesprávného úředního postupu, 2) vzniku nemajetkové újmy, 3) existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. Žalobkyně klade počátek tvrzené celkové délky řízení k datu obdržení vyrozumění o převedení přeplatku ze dne , datum, a její konec k okamžiku doručení rozhodnutí NSS, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , doručeného žalobkyni dne , datum, . Celková délka řízení tak z pohledu žalobkyně představuje cca 5 let a 2 měsíce. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je podle žalované třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne , datum, ). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne , datum, ). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. Správce daně je při vyřizování příslušných podání vázán lhůtami dle Pokynu č. MF-5, o stanovení lhůt při správě daní vydaného pod č. j. MF-, č. účtu, /39, přičemž konkrétně pro vydání rozhodnutí o námitce dle ustanovení § 159 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád („daňový řád“), je stanovena lhůta 3 měsíců. Správce daně o námitce žalobkyně proti převedení přeplatku rozhodl ve lhůtě 30 dnů, jeho jednáním nedošlo ke vzniku žádného průtahu. K délce trvání projednání žaloby u Krajského soudu v Praze a navazující kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem žalovaná uvedla, že Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře dlouhodobě vychází premisy, že každé řízení trvá určitou dobu a tento závěr umožňuje orgánům státní správy a zejména pak soudům v rámci dotčených procesních předpisů řádně postupovat, což buduje důvěru ve funkčnost jednotlivých institucí státu. Předmětem žaloby nebyla přednostní věc z pohledu pořadí projednávání a rozhodování věcí zakotveného v § 56 s.ř.s. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , dle kterého lze ve správním soudnictví tolerovat dobu až tří let pro rozhodování na jednom stupni. Po zvážení všech známých skutečností dospěla žalovaná k závěru, že v řízení před správními soudy došlo k několika dílčím průtahům, které by samy o sobě neměly na vlastní délku soudního řízení zásadní vliv, v kontextu posouzení věci jako celku však připustila, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé odškodňovacího zákona a žalobkyni za vzniklou újmu, vzhledem k okolnostem případu, poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a žalobkyni se za způsobené obtíže rovněž omluvila.3. K otázce nemajetkové újmy žalovaná uvedla, že její náhrada má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován a odkázala na příslušnou judikaturu (např. rozhodnutí NS , spisová značka, ). Dle žalované odškodňovací zákon v § 31a odst. 3 stanovuje kritéria pro posuzování přiměřenosti délky řízení. Jsou jimi zejména a) celková délka řízení, b) složitosti řízení c) chování účast