7 C 221/2024-44 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne , datum, , se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Žalobkyně konstatovala, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru číslo , hodnota, , kterou uzavřela s žalovanou dne , datum, distančním způsobem pomocí , Anonymizováno, . Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši , částka, . Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši , částka, . Úvěruschopnost žalované byla prověřována dle interní metodiky schválené ČNB. Úvěr byl vyplacen prostřednictvím bankovního převodu v částce , částka, na bankovní účet žalované. Úvěr byl splatný dne , datum, . Žalovaná na úvěr nezaplatila ničeho. Předmětem žaloby je rovněž smluvní pokuta ve výši , částka, . Žalovaná úvěr nesplatila ani částečně a její dluh tak činí celkem , částka, .2. Na výzvy soudu žalovaná nereagovala, k návrhu se nevyjádřila, nárok žalobce nerozporovala. Soudem vydaný elektronický platební rozkaz se žalované nepodařilo doručit, proto jej soud zrušil.3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.4. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.6. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, uzavřené dne , datum, prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, mezi žalobkyní jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným a dlužníkem na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr až do výše , částka, , který se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit společně s poplatkem za sjednání úvěru ve výši , Anonymizováno, , a to do , datum, . Úroková sazba úvěru byla sjednána v nulové výši. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 2 115,69 %. Celkem se tedy žalovaná uvedenou smlouvou zavázala k zaplacení částky ve výši , částka, , a to prakticky do jednoho měsíce.7. Nedílnou součástí uvedené smlouvy byly předložené Všeobecné obchodní podmínky, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů a Sazebník. Pro případ prodlení dlužníka s úhradou dluhu bylo čl. 6.4 Všeobecných obchodních podmínek, platných od , datum, , sjednáno mj. oprávnění věřitele požadovat zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky, dále účelně vynaložených nákladů specifikovaných v Sazebníku žalobkyně a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení.8. Předloženým přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli pak žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla dne , datum, na žalovanou ve smlouvě specifikovaný účet sjednanou částku úvěru ve výši , částka, . Žalovaná však neměla dle tvrzení žalobkyně z titulu výše uvedené smlouvy uhradit žádnou částku, ačkoliv byla k zaplacení vyzýván i předžalobní výzvou.9. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši (ve smlouvě samotné jinak blíže nespecifikovaného) stanoveného poplatku za sjednání úvěru v částce , částka, dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne , datum, a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, žalovaný samotný text smlouvy nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.10. V daném případě se žalovaná jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázala žalobkyni k zaplacení jakéhosi poplatku za sjednání úvěru v celkové výši , částka, , tzn. že pouhá výše tohoto poplatku u poskytnutého úvěru v částce , částka, činí cca 29 % výše samotné úvěrové částky, přičemž se jedná o sazbu pro trvání úvěru v délce jednoho měsíce. Roční sazba „úroku“ by tak činila 348 %. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Celkové náklady spotřebitelského úvěru, představované zejména takovým poplatkem za sjednání úvěru, tak soud ve vztahu k výši poskytnuté částky považuje za odporující dobrým mravům, když žalobkyně sice ve smlouvě deklaruje 0% úrokovou sazbu (čímž vlastně i sama popírá, že se jedná o smlouvu o úvěru ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení, neboť zde absentuje úrok jako pojmový znak úvěrové smlouvy), avšak tento úrok z úvěru je zastřen právě tímto poplatkem, jehož prostřednictvím tak fakticky dochází k výraznému navýšení částky, kterou se žalovaná jako spotřebitel zavázala zaplatit, což samo o sobě je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří to zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a jíž i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Žalovaná byla přitom nucena zcela akceptovat formulářovou dokumentaci vypracovanou jednostranně žalobkyní, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. V této souvislosti je nutné přitom zohlednit i skutečnost, že pro případ porušení téže povinnosti je žalovaná kumulativně stižena podstatnými sankcemi, které však vůbec nejsou konkretizovány v úvěrové smlouvě, ale pouze ve Všeobecných obchodních podmínkách a Sazebníku, a to smluvní pokutou a náklady spojenými s uplatněním pohledávky, což je minimálně v případě smluvní pokuty přímo v rozporu s ustálenou judikaturou.11. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom dů