7 C 240/2024-47 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne , datum, , se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Žalobkyně konstatovala, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru číslo , hodnota, , kterou uzavřela s žalovaným dne , datum, distančním způsobem pomocí internetové stránky , částka, zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky objednané jako volitelné služby. Úvěruschopnost žalovaného byla prověřována dle interní metodiky schválené ČNB. Úvěr byl vyplacen prostřednictvím bankovního převodu v částce , částka, dne , datum, . Poplatek za poskytnutí úvěrů byl sjednán na , částka, . Žalovaný si dále sjednal službu „, Anonymizováno, “ za , částka, , službu „, Anonymizováno, “ za poplatek , částka, a informační servis za , částka, . Úvěr byl splatný dne , datum, . Žalovaný na úvěr nesplatil ničeho. Předmětem žaloby byla rovněž smluvní pokuta ve výši , částka, .2. Soudem bylo následně bez vydání elektronického platebního rozkazu při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.3. Z žalobních tvrzení, která ze strany žalovaného nebyla rozporována, a byla podložena příslušnými listinnými důkazy, soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno, že ta byla uzavřena , datum, mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a sazebník. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému , částka, jako spotřebitelský úvěr, kdy žalovaný se zavázal tuto částku včetně poplatku za sjednání úvěru ve výši , částka, a poplatku za službu „, Anonymizováno, “ za , částka, , službu „, Anonymizováno, “ za poplatek , částka, a informační servis za , částka, uhradit do , datum, . Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že na účet žalovaného uvedený v úvěrové smlouvě byla poukázána částka ve výši , částka, .5. Žalovaný netvrdil, nedoložil jediný důkaz o tom, že by žalobou uplatněnou částku v celé výši uhradil. V návrhu žalobkyně uvedla, že dluh sestává z nesplacené jistiny , částka, , poplatku ve výši , částka, za zprostředkování úvěru a poplatku za službu „, Anonymizováno, “ za , částka, , službu „, Anonymizováno, “ za poplatek , částka, a informační servis za , částka, . Žalobkyně se před uzavřením úvěrové smlouvy zabývala úvěruschopností žalovaného, jak doložila souhlasem se zpracováním osobních údajů, popisem základních vlastností spotřebitelského úvěru a výpisem o posouzení úvěruschopnosti.6. Podle § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, úroky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit, o konkrétních údajích týkajících se smlouvy o úvěru měl informace o poskytovateli spotřebitelského úvěru. Nicméně z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Žalobkyně si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr formálně zjišťovala.7. Z důvodů uvedených shora i následných soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně sice ve smlouvě uvádí, že se jedná o úvěr s 0% úrokovou sazbou, nicméně požaduje po žalovaném poplatek ve výši , Anonymizováno, a , částka, za „volitelné“ služby. Těmito poplatky tak navyšuje splatnou pohledávku, kdy navýšení činí , Anonymizováno, a představuje 26,22 % z částky, která byla žalovanému půjčena. Tímto žalobkyně požaduje po žalovaném „úrok“ za poskytnutí úvěru v nepřiměřené výši, který byl sjednán shora zmíněnou pevnou sazbou. Výši tohoto úroku za poskytnutí spotřebitelského úvěru vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům, když běžná úroková sazba spotřebitelského úvěru v dané době dle systému ARAD činila 9,46 %. Dále je třeba zmínit, že dalšími nevyváženými ujednáními (nikoliv ve smlouvě, ale v připojených informacích!) jsou náklady související se smlouvou, tj. smluvní pokuta za prodlení s úhradou každé splátky ve výši 0,1 % denně. Již bylo judikováno např. pod sp. zn. NS 32 ICdo 86/2015, jde-li o spotřebitelskou smlouvu, nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu obsažena v tzv. obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy, neboť to znamená bez dalšího značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Obchodní podmínky slouží spíše k vysvětlení různých technických či jiných slovních obratů, ale nemohou nahrazovat skrytě ujednání, jež má být součástí smlouvy samotné. Toto ujednání je tedy samo o sobě neplatné. Smlouva se tedy jeví celkově jako nevyvážená, která různými poplatky a sankcemi navyšuje k vrácení zapůjčenou částku, proto nelze jednotlivé její části oddělit, ale je nutno jí brát v celém kontextu jako celek. Je zřejmé, že bez těchto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel, jeho zájem je fiskální. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, v důsledku nepřiměřeného ujednání ve smlouvě v neprospěch žalovaného, neplatným právním jednáním.8. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z. „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobkyně žalovanému p