7 C 276/2024-36 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne , datum, se žalobce vůči žalované domáhal vydání rozhodnutí, jímž by jí soud uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 21 588 Kč s příslušenstvím. Podání návrhu odůvodnil žalobce tím, že žalovaná uzavřela s jeho právním předchůdcem, obchodní společností , právnická osoba, ., dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, částky ve výši 15 000 Kč. Tato částka byla žalované poskytnuta v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná měla vrátit dlužnou jistinu s náklady úvěru ve výši 12 888 Kč. Celkový dluh ve výši 27 888 Kč se žalovaná zavázala splácet v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, proto byl úvěr zesplatněn a žalovaná byla vyzvána k úhradě celkové dlužné částky. Dluh žalobce vyčíslil na 7 760,11 Kč za neuhrazenou jistinu, úrok 264,29 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 3 675 Kč, 1 038,60 Kč za administrativní činnost, poplatek za hotovostní splátky ve výši 1 350 Kč, smluvní pokutu 7 500 Kč, úrok do postoupení pohledávky ve výši 1 065,49 Kč a zákonný úrok z prodlení ke dni postoupení ve výši 2 026,63 Kč. Pohledávku za žalovanou nabyl žalobce od svého právního předchůdce smlouvou ze dne 20. 5. 2020. Postoupení bylo žalované písemně oznámeno.2. Žalovaná se k návrhu nevyjádřila, na výzvy soudu nereagovala.3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.4. Podle § 1879 občanského zákoníku platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).5. Aktivní legitimace žalobce byla osvědčena smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností , právnická osoba, . a žalobcem ze dne , datum, . Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne , datum, .6. Podle § 2395 občanského zákoníku platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, vzal soud za prokázané, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli celkem 27 888 Kč, když náklady úvěru ve výši 12 888 Kč byly tvořeny úrokem ve výši 761 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasním poplatkem 2 700 Kč. Celkový dluh se žalovaná zavázala splácet v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Podle oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, činil dluh žalované ke dni 22. 4. 2024 částku ve výši 26 680,12 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 10. 9. 2024 vyzval žalobce žalovanou k zaplacení částky ve výši 25 394,70 Kč do 25. 9. 2024.8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) platného v době uzavření smlouvy, platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).9. Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou soud považuje za smlouvu absolutně neplatnou, a to jako celek pro její rozpor s dobrými mravy. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. V dané věci je tato nerovnováha tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě I. je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.10. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je v souladu s ust. § 2395 občanského zákoníku ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí to být úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru či půjček (např. rozsudek NS sp. zn. 33 Odo 234/2005). Jinými slovy řečeno, jestliže věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání smlouvy s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovanými bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.11. Přezkoumávaný úvěrový případ sice obsahuje ujednání o pevném úroku ve výši „pouze“ 761 Kč, nicméně soud nepřehlédl, že žalovaná jako dlužník musela věřiteli zaplatit nad úvěr ve výši 15 000 Kč dalších 12 888 Kč a celkem tak musela uhradit 27 888 Kč, přičemž pro žalovanou jako spotřebitele není rozhodné, jak věřitel tato navýšení specifikuje, pojmenuje (poplatek za vyhodnocení, poplatek za zprostředkování, administrativní poplatek, poplatek za hotovostní inkaso apod.) a pod jaká ujednání je skryje, ale kolik na úvěrový závazek skutečně zaplatí. V tomto případě měla žalovaná jako dlužník uhradit nad sjednaný úvěr 15 000 Kč dalších 12 888 Kč a úvěr je tak navýšen o 85,92 %!!! Ať již žalobce, potažmo jeho právní předchůdce rozdělí, resp. skryje nepřiměřený úrok do různých dílčích poplatků, tak je zřejmé, že se jedná o částky, jimiž poskytovatelé úvěrů generují svůj hlavní zisk, neboť ze samotné úvěrové smlouvy není zřejmé, jak úvěrující věřitel dospěl k takto vyčísleným nákladům (poplatkům). Soud proto na tyto částky nahlíží tak, že jsou fakticky úrokem z poskytnutého úvěru. Pakliže tedy tyto částky placené nad rámec poskytnutého úvěru dosahují 85,92 %, je třeba na smlouvu nahlížet jako na sjednanou v rozporu s dobrými mravy, neboť toto úvěrové navýšení zásadně převyšuje obvyklou úrokovou míru. Smlouva s takovýmto úrokem je proto smlouvou absolutně neplatnou.12. Mimo výše uvedené soud shledal, že smlouva o úvěru ze dne , datum, neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, když tato povinnost vyplývá z ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinna s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.13. Z výše uvedených důvodů tedy soud shledal, že smlouva o úvěru č. , hodnota, ze