8 C 341/2023-168 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným dne , datum, u Okresního soudu , adresa, -město se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení. V návrhu žalobce uvedl, že u Krajského soudu v Plzni bylo pod sp. zn. KSPL 53 , insolvenční spisová značka, vedeno insolvenční řízení, které bylo řešeno jeho oddlužením, když mezi žalobcem a žalovaným je v současné době u tohoto soudu jako incidenční spor pod sp. zn. , incidenční spisová značka, stále vedeno řízení o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, v němž žalovaný vystupuje jako žalobce a žalobce jako žalovaný. Žalovaný se v tomto řízení domáhá určení, že jeho přihlášená pohledávka je po právu ve výši , částka, . Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. , incidenční spisová značka, , 103 VSPH 619/2020-253 ze dne , datum, jako soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o tom, že pohledávka žalovaného (v daném řízení žalobce) je po právu co do částky , částka, a dále bylo rozhodnuto o tom, že , Jméno žalobce, má povinnost uhradit , Jméno advokáta B, na náhradě nákladů řízení částku ve výši , částka, . Po vydání tohoto rozhodnutí vyplatil insolvenční správce z majetkové podstaty dlužníka (žalobce) výše uvedenou částku a na nákladech řízení dále částku , částka, . Rozhodnutí soudu druhého stupně však bylo následně podrobeno přezkumu dovolací instancí, když Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 29 ICdo 63/2022-289 ze dne , datum, rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V době podání nynějšího návrhu žalobce tedy uvedená věc nebyla stále pravomocně skončena, a proto žalovanému byla částka ve výši , částka, (do částky ve výši , částka, žalobce odvolání nepodával) vyplacena neoprávněně a stejně tak žalovanému doposud nesvědčí právo na náhradu nákladů řízení. Skutečnost, že tyto částky byly uhrazeny, je potvrzována v odst. 12 odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 5 VSPH 377/2023-B-75 ze dne , datum, , jímž bylo rozhodováno o osvobození žalobce od placení zbytku dluhů. Vyplacená náhrada nákladů řízení ve výši , částka, tedy zjevně představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce, které je žalovaný povinen bezodkladně žalobci vydat. Žalovaný však žalobci dosud ničeho neuhradil, ačkoliv mu byla dne , datum, zaslána i předžalobní výzva, jíž mu byla ke splnění jeho povinnosti poskytnuta dodatečná lhůta do , datum, .2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k návrhu na zahájení řízení namítl, že žalobce není k podání žaloby aktivně legitimován, neboť to nebyl žalobce, kdo na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne , datum, částečně plnil částku , částka, k rukám žalovaného. Šlo o plnění z majetkové podstaty dlužníka, tj. o plnění, k němuž měl plné dispoziční právo insolvenční správce žalobce. Navíc proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 VSPH 377/2023-B-75 ze dne , datum, bylo žalovaným podáno odvolání, o němž v době vyhotovení vyjádření žalovaného k žalobě o vrácení bezdůvodného obohacení nebylo ještě rozhodnuto, tzn. že nebylo zřejmé, zda a v jakém rozsahu bude dlužník (žalobce) osvobozen od hrazení pohledávek nezajištěných věřitelů. Dle názoru žalovaného byl nárok uplatněn předčasně a v rozporu s dobrými mravy, protože v řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. , incidenční spisová značka, je třeba vyřešit otázku, zda byla pohledávka žalovaného uplatněna po právu. V tomto směru žalovaný reagoval dopisem ze dne , datum, na předžalobní výzvu žalobce, když žádal žalobce o vyjádření k tomuto dopisu s návrhem dalšího postupu ve věci. Namísto toho byla ve věci bez dalšího podána žaloba.3. V reakci na písemné vyjádření žalovaného k žalobě žalobce zaslal soudu písemné podání ze dne , datum, , v němž zcela odmítl úvahu žalovaného o tom, že by neměl být ve věci aktivně legitimován, a to s poukazem na ustanovení § 229 odst. 3 písm. e) insolvenčního zákona, podle něhož je osobou s dispozičními oprávněními od povolení oddlužení dlužník, k čemuž v případě žalobce došlo dne , datum, , přičemž nejpozději v plném rozsahu může dlužník ve vztahu k majetkové podstatě jednat od právní moci schválení oddlužení, což nastalo dne , datum, . Od tohoto dne je tedy žalobce nejpozději osobou s dispozičním oprávněním ve vztahu k majetkové podstatě. Insolvenční řízení navíc již bylo skončeno a není tudíž zřejmé, kdo jiný než žalobce by se měl vrácení financí domáhat. Pohledávka přitom byla vyplacena zcela jednoznačně z jeho financí, resp. z majetkové podstaty. Jako zcela absurdní pak žalobce odmítl tvrzení žalovaného, že nárok byl uplatněn předčasně a v rozporu s dobrými mravy, když žalobce poukázal na to, že žalovaný vůbec skutkově nijak nevymezuje, proč by tak tomu mělo být a čím přesně jsou dobré mravy údajně ze strany žalobce narušeny. Dle žalobce v rozporu s dobrými mravy jistě není skutečnost, že se po právu domáhá vydání jemu náležejících financí, přičemž v rozporu s dobrými mravy je dle žalobce spíše chování žalovaného, který je vydat odmítá. Pohledávka přitom rozhodně nebyla uplatněna předčasně, jelikož výrok o nákladech řízení je konstitutivní povahy. Tento výrok o nákladech řízení byl zrušen a žalovaný tedy nemá právní titul, aby si mohl finance z titulu nákladů řízení ponechat. V této souvislosti pak žalobce zmínil přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 3754/2020 ze dne , datum, ), z níž vyplývá, že je-li nárok na náhradu nákladů řízení konstituován soudním rozhodnutím, je toto rozhodnutí také právním důvodem plnění a jeho zrušení má za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bezdůvodné obohacení. Není přitom třeba zkoumat, zda povinnost k plnění dle hmotného práva skutečně existovala, jelikož čistě procesní nárok na náhradu nákladů řízení nemá žádný korelát v rovině hmotného práva. Je tak naprosto bezpředmětné, jaký bude výsledek řízení vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. , incidenční spisová značka, a žalovaný se nemůže ubránit námitkou, že možná bude mít v budoucnu opět nárok na náhradu nákladů řízení.4. Podáním ze dne , datum, následně žalovaný rozvedl své předchozí písemné vyjádření k žalobě, když uvedl, že žalobce požaduje vydání plnění, které sám neposkytl a na jeho straně tak nemohlo dojít k tomu, že by byl o něco ochuzen na úkor žalovaného. V daném případě došlo k plnění ze strany třetí osoby (insolvenčního správce dlužníka), který plnil cizí závazek (nikoliv vlastní dluh) za jiného (žalobce). Insolvenční správce musel vědět, že plní dluh jiného (žalobce). Dle žalovaného proto nárok na případné vrácení bezdůvodného obohacení vznikl mezi poskytovatelem plnění (insolvenčním správcem žalobce) a žalobcem samotným, když žalovaný v této souvislosti poukázal na ustanovení § 2997 odst. 1 občanského zákoníku a jeho jazykový výklad. Toto ustanovení hovoří o vyloučení práva na vrácení toho, co bylo plněno, s tím, že v případě bezdůvodného obohacení spočívajícího ve splnění cizího dluhu nestíhá povinnost vydat obohacení toho, kdo plnění přijal (věřitele splněného dluhu), ale toho, jehož dluh byl splněn (dlužníka splněného dluhu). Ten ovšem žádné plnění nezískal, takže ani nemá co vracet. Jeho obohacení spočívá dle žalovaného v tom, že mu zanikl dluh, aniž by jej splnil, čímž „ušetřil“. Namísto poskytnutého plnění tak vydává náhradu svého obohacení. Dále pak žalovaný ve svém doplňujícím vyjádření poukázal na to, že v posuzované věci je třeba zohlednit speciální úpravu insolvenčního zákona, vztahující se k incidenčním sporům a k insolvenčnímu řízení jako celku, když dle názoru žalovaného uplatněný nárok žalobce je ve standardním civilním řízení fakticky nežalovatelným a nevymahatelným. Skončením insolvenčního řízení, resp. splněním oddlužení a pominutím účinků schváleného oddlužení žalobce, došlo ze zákona k situaci, kdy pohledávka žalovaného vůči žalobci v předmětném insolvenčním řízení byla v plné výši zjištěna co do pravosti. Účinky schválení oddlužení dle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona pominuly (již netrvají) tím, že insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (žalobce). Popěrný úkon žalobce v insolvenčním řízení přestal mít vliv na zjištění pohledávky a ta se tak stala zjištěnou co do pravosti (v plné výši) a uplatněnou po právu, a to včetně příslušenství ve smyslu § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, v důsledku čehož je třeba dle žalovaného uzavřít, že žalobce požaduje žalobou nežalovatelný nárok. Rovněž tak odpadl předmět incidenčního sporu, jelikož pohledávka žalovaného, přihlášená do insolvenčního řízení, je v důsledku pominutí účinků schváleného oddlužení zjištěna co do pravosti po právu. Žalovaný jakožto žalobce v incidenčním sporu, vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. , incidenční spisová značka, , proto vzal podané odvolání v tomto sporu zpět, neboť tím, že pominuly účinky schváleného oddlužení, bylo další vedení řízení bezpředmětné (viz § 160 odst. 4 insolvenčního zákona) a význa