9 C 174/2024-52 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobce podal dne , datum, žalobu o zaplacení celkem částky 60 431,38 Kč s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobce , právnická osoba, Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , která byla uzavřena dne , datum, . Dle této smlouvy poskytl věřitel žalovanému možnost čerpat bezúčelový úvěr až do výše 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku ve splátkách, které byly žalovanému sděleny každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb, který byl přístupný na online účtu , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Dále se žalovaný zavázal uhradit smluvní úrok dle smlouvy, poplatky a náklady. Od podpisu smlouvy do postoupení pohledávek uhradil žalovaný pouze částku 300 Kč, proto dle smluvních podmínek věřitel úvěr zesplatnil k 25. 6. 2023. Od postoupení pohledávky žalovaný ničeho neuhradil. Žalobce požaduje po žalovaném v tomto řízení k úhradě celkový dluh ve výši 60 431,38 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 596,17 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 965,63 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 50 600 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, úrok 29,79% ročně z částky 49 700 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a na nákladech řízení částku 14 511,2 Kč.2. Žalobce dále doložil, že pohledávka za žalovaným mu byla postoupena od původního věřitele dle Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a seznamu postoupených pohledávek (poř.č., hodnota, ). Oznámení o postoupení pohledávek je ze dne , datum, , které bylo rovněž doloženo.3. Soud jednal a rozhodl dne , datum, bez přítomnosti účastníků, jak umožňuje ust. § 101 odst. 2, 3 o. s. ř., když žalobce byl k jednání omluven a u žalovaného bylo doručeno fikcí dnem 23. 8. 2024. Elektronický platební rozkaz vydán nebyl pro nejasné právní posouzení.4. Žalobce soudu předložil Standardní informace o spotřebitelském úvěru, ze kterých soud zjistil, že předchůdce žalobce - , právnická osoba, , měl uzavřenou Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , která byla uzavřena dne , datum, se žalovaným a na základě této smlouvy poskytl věřitel žalovanému bezúčelový úvěr až do výše 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku ve splátkách, které zahrnují úrok a poplatky, přičemž tyto anuitní splátky budou vyčísleny v závislosti na délce splátkového období 18 měsíců. Rozpis plateb byl přístupný na online účtu , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 60% jako pevná. Žalobce dále předložil kopii občanského průkazu žalovaného, výzvu k úhradě dluhu ze dne 10. 6. 2023, Informaci o zpracování osobních údajů, předžalobní výzvu ze dne 30. 4. 2024 s podacím lístkem a Osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru.5. Podle § 580 odst. 1o. z. platného v době uzavření obou smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o spotř. úvěru ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, byla předtištěna, napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Okolnosti uzavření smlouvy soud nemohl zjistit (žalobce není původní věřitel), ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele – požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Z předložených listin není zřejmé, zda si původní věřitel zjišťoval ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr v dohodnutých částkách a termínech. Soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce požaduje po žalovaném roční úrok 60%, dle smlouvy, což vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Tento úrok podstatně převyšuje úrokové sazby bankovních subjektů v dané lokalitě. Sjednanou celkovou „odměnu“ nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním. To nemění nic na tom, že nový věřitel svým žalobním návrhem požadoval úrok 29,79% ročně. Žalobce jako skupitel pohledávek rovněž nedisponuje veškerými listinnými důkazy, např. doklady o čerpání úvěru, přehledy vyzývaných a uhrazených splátek či některými doklady týkajících se doručování, nicméně ve světle tohoto rozhodnutí, kdy byla věc posouzena jako nárok z bezdůvodného obohacení, již na dalších dokladech soud netrval.6. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z. „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobce žalovanému plnil poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o úvěru, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost „vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení „Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobce domáhal plnění na základě neplatné smlouvy a soud dospěl k závěru o její neplatnosti, pak byl nárok žalobce posouzen dle ust. § 2991 a násl. o. z. jako z bezdůvodného obohacení. Žalovaný obdržel částku 50 000 Kč a dle tvrzení žalobce, žalovaný věřiteli