10 C 32/2025-14 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení celkem 14 135,10 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu žalobkyně uvedla, že původní věřitel, obchodní společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , uzavřel s žalovaným dne 24. 9. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 22. 10. 2021. Žalovaný nedodržel svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas. Žalobkyni dluží jistinu ve výši 7 000 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 135,10 Kč. Výzva k zaplacení dluhu zůstala ze strany žalovaného bez odezvy.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 2024 (včetně jejích příloh v podobě seznamu postupovaných pohledávek), na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena shora popsaná pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne 6. 1. 2025.4. Ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, , uzavřené mezi účastníky dne 24. 9. 2021, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal splatit úvěr jednorázově nejpozději do 22. 10. 2021. Dále byla sjednána pevná roční úroková sazba ve výši 40, Anonymizováno, %.5. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady , právnická osoba, . bylo zjištěno, že úvěr ve výši 7 000 Kč byl žalovanému bezhotovostně poskytnut na bankovní účet č. , č. účtu, , sjednaný ve smlouvě, a sice dne 24. 9. 2021.6. Z výše zmíněného dopisu ze dne 6. 1. 2025 bylo zjištěno, že jím byl současně žalovaný vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby (doloženo podacím lístkem).7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.8. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou dle § 2395 cit. zákona ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury dobré mravy ztělesňují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv dobrých mravů musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.10. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaný v závazkovém vztahu vystupoval v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku spolu s ročním úrokem ve výši 40 % samotného úvěru, resp. 102 % při neuplatnění „slevy“. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužné částky. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy, včetně toho, že výše denní splátky není pro spotřebitele ujednána dostatečně srozumitelně a jasně, nemůže takovéto právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.11. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal od žalobkyně peněžité plnění ve výši 7 000 Kč, aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný případně obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). V řízení přitom nevyšlo najevo, že by byl žalovaný ve prospěch žalobkyně (nebo původního věřitele) něco plnil. Žalovaný v průběhu řízení relevantním způsobem neprokázal, že by byl dluh uhradil, nárok žalobkyně nezpochybnil, resp. neuplatnil jakoukoliv procesní obranu. Žalobkyně má proto právo na úhradu poskytnutého plnění ve výši 7 000 Kč. Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy byl žalovaný požádán o vrácení poskytnutého plnění. Tak se dle listinných důkazů prokazatelně stalo až výzvou ze dne 6. 1. 2025. Jelikož byl žalovaný vyzván splnit dluh do 3 dnů od doručení výzvy, ocitl se žalovaný dne 13. 1. 2025 již v prodlení se splněním své povinnosti (§ 573 o. z.).12. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převážném procesním úspěchu žalovaného. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.13. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za standardní návrh na zahájení řízení (položka 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 800 Kč. Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši 200 Kč. Soud zde při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, dle něhož splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.14. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.