4 C 328/2024-49 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem ze dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž podkladě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku , částka, se současným závazkem žalovaného vrátit tuto částku společně s příslušenstvím a poplatky v celkové výši , částka, , celkem tedy splatit částku , částka, . Dne , datum, byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalovaný doposud na úvěr zaplatil částku , částka, , z toho částku , částka, původnímu věřiteli před postoupením pohledávky a částku , částka, žalobkyni po postoupení pohledávky.2. K ústnímu jednání dne , datum, se žalobkyně omluvila, žalovaný se dostavil a uvedl, že přestal dluh splácet v přesvědčení, že již pohledávku splatil.3. Aktivní legitimace žalobkyně je dovozována ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi ní a společností , právnická osoba, (právní nástupce společnosti , právnická osoba, ) dne , datum, . Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, . Z listiny označené jako smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému na základě žádosti žalovaného (čl. 42) úvěrovou částku , částka, , žalovaný se zavázal tuto částku splatit společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru v částce , částka, , celkem tedy , částka, , ve 13 měsíčních splátkách po , částka, . Žalovaný byl opakovaně upomínán o úhradu dluhu právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dopisy ze dne , datum, a , datum, .4. Soud se předně zabýval posouzením listiny označené jako „Smlouva o úvěru“ a dospěl k závěru, že toto právní jednání je nutné hodnotit jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 občanského zákoníku. Dle uzavřené smlouvy žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobkyně (dále jen „věřitel“) částku , částka, a zavázal se zaplatit věřiteli celkové náklady spotřebitelského úvěru v částce , částka, . Soud pokládá za neadekvátní, aby věřitel nad rámec přiměřené odměny za zapůjčení finančních prostředků, jíž má být úrok, svou odměnu nadále navyšoval o další poplatky, až náklady úvěru v souhrnu tvoří 69 % z půjčené jistiny. Jakékoli případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytování finančních prostředků mají mít pouze vedlejší charakter a v bankovní praxi je obvyklé, že takové poplatky tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. V projednávané věci není zřejmé, o jaké náklady (poplatky) se má jednat, jak byly určeny, proč byly určeny právě v této výši, co mají pokrývat a jaký je skutečný zisk věřitele z předmětné transakce. Za této situace vztažmo k výši poplatků a jejich nejasnému vymezení a účelu soud pokládá tyto poplatky označené jako „celkové náklady spotřebitelského úvěru“ za rozporné s dobrými mravy. Soud v návaznosti na to uzavřel, že neplatná je celá smlouva o úvěru, neboť požadované poplatky nelze posuzovat samostatně a odděleně od dalších smluvních ujednání. Dále je nutno uvést, že smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ust. § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran ve prospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13/EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna a byly do ní pouze doplněny údaje související s osobou žalovaného a s konkrétními částkami úvěru, žalovaný tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých nákladech (žalovaný jakožto spotřebitel je slabší stranou v uzavíraném kontraktu). Očekává se od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Náklady, které věřitel požadoval, nemohou proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce ve vztahu k nebankovnímu subjektu. Vše je ještě umocněno neúměrně vysokou smluvní pokutou ve výši 0,2 % denně pro případ jakéhokoli prodlení dlužníka. Jednání věřitele v tomto případě jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu a autonomie vůle subjektů tak nemůže být bezbřehá. Soud při svém rozhodování měl dále na zřeteli rozhodnutí Krajského soudu v Plzni např. č. j. 25 Co 169/2017 – 64 ze dne 26. 7. 2017, čj. 25 Co 335/2018-80 ze dne 30. 1. 2019, čj. 25 Co 107/2020-80 ze dne 21. 4. 2020, která se zabývají problematikou neúměrného navyšování odměn za půjčování finančních prostředků a tím i navyšování počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí a dopadají na zcela shodnou problematiku poplatků u odkupovaných pohledávek. Názor Krajského soudu v Plzni na problematiku poplatků a neplatnost smluv byl v těchto i dalších rozhodnutích zřetelně prezentován a soud nemá důvod se od tohoto názoru odchylovat ani v předmětné věci.5. S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřel, že částka věřitelem poskytnutá žalovanému ve výši , částka, představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor právního předchůdce žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z.. V daném případě již žalovaný na pohledávku z této neplatné smlouvy uhradil částku , částka, , bezdůvodné obohacení tedy v plném rozsahu vrátil, a to již právnímu předchůdci žalobkyně (částku , částka, před postoupením pohledávky. Lze proto uzavřít, že žalobkyně za tohoto stavu věci není ve sporu aktivně legitimována, neboť vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy a plném navrácení bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného původnímu věřiteli na žalobkyni již žádná existující pohledávka (tedy ani z bezdůvodného obohacení) platně nepřešla. Ze všech shora uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta.6. Na náklady řízení se vztahuje § 142 odst. 2 o.s.ř., v daném případě měl procesní úspěch žalovaný, jemuž však žádné náklady nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.7. Výrokem III. soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit na účet Okresního soudu v Klatovech nedoplatek soudního poplatku v částce , částka, dle položky č. 2 bod 2 ve spojení s položkou č. 1 bod 1b) sazebníku poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb.. V dané věci žalobkyně zaplatila soudní poplatek v částce , částka, z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který však nebyl vydán, poplatek měl činit , částka, , rozdíl představuje částku , částka, .