7 C 38/2025-57 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne , datum, , se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 45 748,23 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně konstatovala, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , kterou uzavřela s žalovaným dne , datum, distančním způsobem pomocí internetové stránky , Anonymizováno, . Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 44 900 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky objednané jako volitelné služby. Úvěruschopnost žalovaného byla prověřována dle interní metodiky schválené ČNB. Úvěr byl vyplacen postupně prostřednictvím bankovního převodu v částce 31 500 Kč. Poplatek za poskytnutí úvěrů byl sjednán na 397,99 Kč. Žalovaný si dále sjednal službu „, Anonymizováno, “ za poplatek 659,99 Kč. Úrok byl sjednán na částku 23 595,10 Kč resp. 0,983 % denně. Žalovaný na úvěr splatil celkem 11 500,84 Kč. Předmětem žaloby byla dlužná jistina ve výši 19 999,97 Kč, poplatek za vyplacení úvěru ve výši 397,99 Kč, úrok 23 595,10 Kč a poplatek za službu , Anonymizováno, 494,99 Kč.2. Soudem bylo bez vydání elektronického platebního rozkazu při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.3. Z žalobních tvrzení, která ze strany žalovaného nebyla rozporována, a byla podložena příslušnými listinnými důkazy, soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Ze smlouvy o revolvingové spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo prokázáno, že ta byla uzavřena , datum, mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a sazebník. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 44 900 Kč jako spotřebitelský úvěr. Úroková sazba byla sjednána na 0,983 % denně tj. 358,8 % ročně. Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že na účet žalovaného uvedený v úvěrové smlouvě byla poukázána částka ve výši 31 500 Kč.5. Žalovaný netvrdil, nedoložil jediný důkaz o tom, že by žalobou uplatněnou částku v celé výši uhradil. V návrhu žalobkyně uvedla, že dluh sestává z nesplacené jistiny 19 999,97 Kč, poplatek za vyplacení úvěru ve výši 397,99 Kč, úrok 23 595,10 Kč a poplatek za službu , Anonymizováno, 494,99 Kč. Žalobkyně se před uzavřením úvěrové smlouvy zabývala úvěruschopností žalovaného, jak doložila souhlasem se zpracováním osobních údajů, popisem základních vlastností spotřebitelského úvěru a výpisem o posouzení úvěruschopnosti.6. Podle § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy o půjčce či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, úroky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit, o konkrétních údajích týkajících se smlouvy o úvěru měl informace o poskytovateli spotřebitelského úvěru. Nicméně z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Žalobkyně si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr formálně zjišťovala.7. Z důvodů uvedených shora i následných soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalobkyně požaduje po žalovaném „úrok“ za poskytnutí úvěru v nepřiměřené výši 358,8 % ročně, který byl sjednán shora zmíněnou pevnou sazbou. Výši tohoto úroku za poskytnutí spotřebitelského úvěru vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům, když běžná úroková sazba spotřebitelského úvěru v dané době dle systému ARAD činila 9,23 %.8. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z. „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je namístě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobkyně žalovanému plnila poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy o úvěru, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost „vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení „Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobkyně domáhala plnění na základě neplatné smlouvy a soud dospěl k závěru o její neplatnosti, pak byl nárok žalobkyně posouzen dle ust. § 2991 a násl. o. z. jako bezdůvodného obohacení. Žalovaný prokazatelně obdržel částku 31 500 Kč, na kterou měl splatit 11 500,84 Kč a k vrácení bezdůvodného obohacení tedy zbývá částka ve výši 19 999,16 Kč.9. Soud proto uložil žalovanému částku 19 999,16 Kč žalobkyni uhradit do 3 dnů od právní moci rozsudku, dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, když z neplatné smlouvy se nemůže žalobkyně domáhat ani plnění týkající se jiných úroků či poplatků než faktického plnění se zákonným úrokem z prodlení.10. Povinnost platit úrok z prodlení pak pro žalovaného vyplývá z § 1970 občanského zákona. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má totiž věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení, přičemž vý