7 C 39/2025-56 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne , datum, , se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 27 930,44 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně konstatovala, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , kterou uzavřela s žalovanou dne , datum, distančním způsobem pomocí , Anonymizováno, . Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše , částka, , úroková sazba byla sjednána na 0,866 % denně. Dne , datum, byla žalované vyplacena částka ve výši 10 000 Kč a dne , datum, pak 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek za , Anonymizováno, ve výši 516,06 Kč, poplatek poskytnutí úvěru ve výši 180,76 Kč, smluvní úrok 13 255,69 Kč, poplatek za službu , Anonymizováno, ve výši 202,04 Kč a poplatek Informační SMS servis ve výši , částka, . Úvěruschopnost žalované byla prověřována dle interní metodiky schválené ČNB. Žalovaná na úvěr zaplatila pouze 708,05 Kč, její žalobou uplatněný dluh činí celkem 27 930,44 Kč.2. Na výzvy soudu žalovaná nereagovala, k návrhu se nevyjádřila, nárok žalobkyně nerozporovala.3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.4. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.6. Z předložené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, mezi žalobkyní jako úvěrujícím věřitelem na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným dlužníkem na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr až do výše 26 700 Kč, který se žalovaná zavázala splácet společně s úrokovým navýšením 0,866 % denně s tím, že celková splatnost úvěru nastává dne 28. 1. 2025. Dále se žalovaná zavázala zaplatit poplatek ve výši 1,99 % z čerpaného úvěru tzv. poplatek za vyplacení tranše úvěru. Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila na účet žalované dne , datum, částku ve výši 10 000 Kč a dne , datum, pak 5 000 Kč.7. Soud se předně zabýval posouzením listiny označené jako smlouva o revolvingovém úvěru především ve vztahu k ujednanému obchodnímu úroku a dospěl k závěru, že úrok ve výši 0,866 % denně (tj. 316 % ročně) je v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho výše téměř 33x překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy (9,57 % p.a.). Je skutečností obecně známou a rovněž soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank z revolvingových úvěrů se pohybují okolo 2 % měsíčně (tj. 24 % ročně). Obsah ujednání o úrocích je nutno hodnotit jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak extrémní, že dochází k poškozování práv klientů - spotřebitelů. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o.z.. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle § 2395 o.z. je ujednání o úrocích a zároveň je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně by za situace, kdy by žalovaná na jeho podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřel, pak nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit absolutně neplatnou jako celek (§ 580 o.z.. K tomuto závěru dále přispívá ujednání o povinnosti žalované platit blíže nespecifikovaný „poplatek za vyplacení tranše úvěru“ ve výši 1,99 %, u něhož není zřejmé, jak byl vypočten, jaký je jeho účel a jaké skutečné náklady věřitele má pokrývat. Soud pokládá za neadekvátní, aby věřitel nad rámec odměny za zapůjčení finančních prostředků, jíž má být přiměřený úrok, svou odměnu nadále navyšoval o další poplatky. Jakékoli případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytování finančních prostředků mají mít pouze vedlejší charakter a v bankovní praxi je obvyklé, že takové poplatky tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. V podrobnostech soud odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované např. v rozhodnutích čj. 25 Co 127/2018-76 ze dne 13. 6. 2018, 25 Co 292/2018-68 ze dne 28. 11. 2018 či 25 Co 293/2018-58 ze dne 28. 11. 2018 a 25 Co 107/2020-80. Zdejší soud neshledal jakýkoli důvod se od stanoviska Krajského soudu v Plzni odchylovat.8. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaná přijala od žalobkyně částku 15 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobního tvrzení, které nebylo v řízení nijak vyvráceno, vyplývá, že žalovaná z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatila pouze 708,05Kč. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na zaplacení částky ve výši 14 291,95 Kč spolu s se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky ve výši 13 638,49 Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta.9. Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014.10. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na míru procesního úspěchu soud proto rozhodl tak, že náhrada nákladů soudního řízení nebyla přiznána ani jedné z procesních stran.11. O uložení povinnosti doplatit soudní poplatek rozhodl soud podle sazebníku soudních poplatků jako přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, kdy podle položky 2 odst. 2 platí, že pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1.12. Pro zaplacení byla žalované dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.