8 C 345/2024-34 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši , částka, . Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že dne , datum, uzavřela se žalovanou elektronicky Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, , na základě níž se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši , částka, , když úroky z úvěru měly být žalovanou žalobkyni hrazeny v měsíčních splátkách ve výši , částka, , se splatností vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná však nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou splatnou dne , datum, . Přes opakované upomínky žalobkyně nebyla žalovanou tato splátka uhrazena, a proto žalobkyně v souladu s úvěrovou smlouvou přistoupila k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovanou s ohledem na porušení smlouvy o úvěru k úhradě zbývající jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku, nákladů na upomínkování a nákladů právního zastoupení. Žalovaná částka v celkové výši , částka, přitom má představovat zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru, náklady na upomínkování v celkové výši , částka, , zákonný úrok z prodlení v odpovídající výši z dlužné částky a náhradu nákladů soudního řízení., právnická osoba, výzvě soudu žalobkyně následně svým podáním ze dne , datum, doplnila žalobní tvrzení tak, že žalovaná z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatila žalobkyni dvě splátky ve výši , částka, , tj. celkem , částka, . Tato částka byla v souladu se smluvním ujednáním započtena na úroky z úvěru.3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne , datum, , se žalovaná nedostavila ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Z elektronicky sjednané Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se jakožto nebankovní poskytovatel spotřebních úvěrů zavázala poskytnout žalované jakožto spotřebiteli spotřebitelský neúčelový úvěr v celkové výši , částka, . Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 12 měsíců s tím, že celková částka spotřebitelského úvěru tedy byla splatnou ke dni , datum, . Zápůjční úroková sazba úvěru byla sjednána ve výši 15 % měsíčně, tj. ve výši 180 % ročně. Žalovaná se tak zavázala jenom na úrocích úvěru zaplatit žalobkyni celkovou částku , částka, , a to formou 12 pravidelných měsíčních splátek po , částka, , splatných počínaje měsícem dubnem 2024 vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, s tím, že poslední splátka byla splatnou dne , datum, , jak bylo v řízení doloženo i příslušnou tabulkou umoření, která byla soudu společně s předsmluvními informacemi a dalšími přílohami rovněž předložena. Smluvní strany se přitom ve smlouvě dohodly na tom, že sjednaný úrok z úvěru v měsíční výši , částka, bude splátkami hrazen bez umoření jistiny spotřebitelského úvěru, která měla být ve výši , částka, splatnou společně s poslední splátkou úroku, tzn. že ke dni , datum, měla být žalovanou zaplacena celková částka ve výši , částka, (, částka, + , částka, ). Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) byla uvedenou smlouvou deklarována ve výši 435,03 % ročně. Žalovaná se tak úvěrovou smlouvou zavázala zaplatit žalobkyni celkovou dlužnou částku spotřebitelského úvěru ve výši , částka, [úrok z úvěru ve výši , částka, (12 x , částka, ) + jistina úvěru ve výši , částka, ]. V řízení přitom bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo dne , datum, k poskytnutí sjednané úvěrové částky, tzn. že na bankovní účet žalované specifikovaný v úvěrové smlouvě byla bezhotovostně poukázána částka ve výši , částka, . Relevantním způsobem přitom nebylo zpochybněno doplňující žalobní tvrzení o tom, že žalovaná uhradila žalobkyni v průběhu trvání smluvního vztahu pouze dvě měsíční splátky úroku ve výši , částka, , tj. celkovou částku ve výši , částka, . Předloženou 1. upomínkou ze dne , datum, a 2. upomínkou ze dne , datum, žalobkyně prokázala, že žalovaná nezaplatila měsíční splátku ve výši , částka, , splatnou ke dni , datum, , v důsledku čehož žalobkyně v souladu s čl. V. bodem 5.5. úvěrové smlouvy předloženým dopisem (předžalobní výzvou) ze dne , datum, zesplatnila žalovanou jistinu úvěru ve výši , částka, s příslušenstvím a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky nejpozději do dne , datum, . Tento dopis byl téhož dne , datum, doporučeně zaslán prostřednictvím pošty na adresu trvalého bydliště žalované, uvedenou i v úvěrové smlouvě, jak bylo v řízení prokázáno kopií příslušného poštovního podacího lístku.5. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na výši sjednaného obchodního úroku dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne , datum, a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je tak korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele.8. V daném případě se žalovaná nacházela v pozici spotřebitele jakožto slabšího ze smluvních subjektů při uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy. Tato nerovnováha je v předmětné věci natolik významnou, že je nutné ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. V posuzovaném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, nemohla žalovaná samotný standardizovaný text návrhu úvěrové smlouvy, vyhotovený jednostranně žalobkyní, nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.9. V tomto ohledu si zdejš