16 C 352/2024-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 16 596,35 Kč s příslušenstvím představující v částce 16 596,35 Kč nedoplatek plynoucí ze Smlouvy k službě Twisto účet ze dne 29. 8. 2022 a Smlouvy o splátkovém limitu ze dne 22. 4. 2023, ze dne 28. 5. 2023 a ze dne 21. 6. 2025, vše uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, , , adresa, , PSČ , adresa, .2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 29. 8. 2022 Smlouvu k službě Twisto účet, jejíž součástí byly Obchodní podmínky a Ceník. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala zřídit zdarma žalovanému službu Twisto účet a umožnit mu prostřednictvím tohoto účtu realizovat platby za zboží nebo služby do výše startovacího finančního limitu, který bude za splnění podmínky řádného splácení poskytnutých finančních prostředků jedenkrát měsíčně navyšován až do výše celkového finančního limitu.B) Dne 23. 4. 2023 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o splátkovém limitu, jejíž nedílnou součástí jsou přílohy ke smlouvě o splátkovém limitu specifikující čerpanou jistinu úvěru a způsob její splatnosti včetně příslušenství. Na základě této smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla úvěr do limitu ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr zaplatit ve pravidelnými měsíčními splátkami včetně úroků dle dohody mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce. Na základě přílohy ze dne 28. 5. 2023 ke smlouvě o splátkovém limitu ve znění se žalovaný zavázal uhradit úvěr 20 328 Kč ve 12 splátkách po 1 971,45 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce, a to s úrokem ve výši 30,9 % ročně (RPSN 35,74 %). Na základě přílohy ze dne 28. 5. 2023 ke smlouvě o splátkovém limitu se žalovaný zavázal uhradit úvěr ve výši 7 538 Kč ve 12 splátkách po 796,65 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce, a to s úrokem ve výši 49,55 % ročně (RPSN 62,58 %). Na základě přílohy ze dne 21. 6. 2023 ke smlouvě o splátkovém limitu ve znění se žalovaný zavázal uhradit úvěr ve výši 2 531 Kč v 9 splátkách po 346,51 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce, a to s úrokem ve výši 54,80 % ročně (RPSN 70,96 %). Žalovaný tedy čerpal služby v celkové výši 24 321,85 Kč.C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 8. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.D) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 10 808,50 Kč.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně ničeho netvrdila ohledně zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet, proto ji soud vyzval usnesením ze dne 19. 12. 2024, č. j. 16 C 352/2024-11, doručeným 27. 12. 2024 žalobkyni, nechť doplní tvrzení, jakým způsobem a jaké informace získala o schopnosti žalovaného úvěr splácet a označila důkazy k prokázání svých tvrzení, to vše ve lhůtě 5 dnů. Soud učinil závěr, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ., IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, , , adresa, , PSČ , adresa, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ., IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, , , adresa, , PSČ , adresa, ) neposuzoval, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. Co do potřebné míry zjišťování schopnosti dlužníka úvěr splácet soud odkazuje např. na rozsudek ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Případně dále rozsudkem ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že: „Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá „dostatečná částka“ (21.600,- Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu.“. Z pohledu uvedené judikatury právní předchůdce žalobkyně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby si mohl učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti, nedostál. To z důvodu, že nijak nebyl ověřen ani příjem žalovaného ani jeho faktické měsíční výdaje.7. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí.8. Protože žalovaný uhradil částku 10 808,50 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 24 321,85 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (24 321,85 Kč - 10 808,50 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl a ve zbývající části žalobu z důvodů výše uvedených výrokem II. zamítl.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 415,16 Kč, přičemž tato částka představuje 62,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,42 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18,58 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního