17 C 36/2025-14 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 28 738 Kč (jistina 23 200 Kč, úrok ke dni zesplatnění 4 776 Kč a smluvní pokuta 760 Kč ke dni zesplatnění) z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 4. 2023, [číslo] Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované spotřebitelský úvěr nejprve ve výši 12 000 Kč, navýšený následně na částku 23 200 Kč. Žalovaná měla vrátit úvěr do 23. 6. 2024. Žalovaná svou povinnost nesplnila. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 na žalobkyni. Žalobkyně uvedla, že není k dispozici zkoumání úvěruschopnosti žalované.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyně za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 13. 4. 2024, [číslo] ve znění dodatků 1. – 5. má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 23 200 Kč (postupně), žalovaná měla vrátit úvěr do 20. 5. 2024. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 4 778 Kč (úroková sazba 203,17 %, RPSN 3 587,30 %). Účastníci sjednali smluvní pokutu 0,1 % denně a částku 50 Kč za zaslanou upomínku. Z dopisu z 23. 6. 2024, jehož odeslání však nebylo v řízení prokázáno, vyplývalo, že žalobkyně měla v úmyslu vyzvat žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby.B) Z výpisů z účtu právního předchůdce žalobkyně vyplynulo, že žalovaná dne 22. 9. 2023 poskytla verifikační platbu 0,01 Kč (z účtu č. [bankovní účet]) a že 13. 4. 2024 byla na uvedený účet žalované poskytnuta částka 12 000 Kč, dne 21. 4. 2024 částka 5 200 Kč, dne 29. 4. 2024 částka 3 000 Kč, dne 2. 5. 2024 částka 2 000 Kč, dne 10. 5. 2024 částka 1 000 Kč.C) Smlouvou o postoupení pohledávek mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně se dohodl se žalobkyní na opakovaném postupování pohledávek právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni (dílčími smlouvami). Z oznámení o postoupení pohledávky z 15. 11. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalované postoupení pohledávky na žalobkyni. Z předžalobní výzvy z 15. 11. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu Z podacího lístku z 15. 11. 2024 vyplynulo, že zástupce žalobkyně odeslal oznámení a předžalobní výzvu žalované poštou.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, popřípadě žalobkyně to nebyla schopna prokázat. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval, nebo to alespoň žalobkyně není schopna prokázat, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 věta první z. č. 257/2016 Sb., § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.9. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Z. č. 257/2016 Sb. obsahuje k obecné úpravě vypořádání plnění podle neplatné smlouvy zvláštní ustanovení v § 87 odst. 1 věta třetí jako soukromoprávní sankce poskytovatelům úvěrů s nepřiměřenými podmínkami (uvedeným vztahem a jeho důsledky se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na žalobkyni práva a povinnosti z (neplatné) smlouvy přešla dle § 1879 občanského zákoníku (smlouvou o postoupení pohledávek). Žalobkyně jako nástupce poskytovatele úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaný netvrdil a neprokazoval své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu s přihlédnutím k výši dlužné částky a době, která uplynula od poskytnutí úvěru (který žalovaná využila). Konkrétně bylo postupováno podle § 160 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., dále jen„ o. s ř.“ (a byla stanovena obvyklá pariční lhůta).10. Protože žalovaná neuhradila (podle tvrzení žalobkyně) nic a protože v řízení nic jiného nevyšlo najevo, má žalobkyně právo na úhradu poskytnuté jistiny. Nemá však právo na úhradu smluvní pokuty, nákladů na vymáhání a úroku z prodlení. V této části byly požadavky žalobkyně jako nedůvodné zamítnuty.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 542 Kč, přičemž tato částka představuje 18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41 %; přihlédnuto bylo m. j. též k neúspěchu žalobkyně v části týkající se úroku z prodlení na dobu neurčitou, který byl zohledněn pětinásobkem ročního plnění). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 437 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému nále