12 C 74/2020-38 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 12. 2. 2020 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost vydat věci, které specifikuje v žalobním návrhu. Žalobu odůvodnil tak, že od roku 2017 pracoval s žalovaným [celé jméno žalovaného] v kovárně v obci [obec], na adrese [adresa]. Od měsíce listopadu 2017 tuto práci vykonával pro žalovaného s vlastním vybavením, které nastěhoval do prostoru kovárny na výše uvedené adrese. V červenci 2018 došlo k ukončení jejich spolupráce a žalobci pak byl znemožněn přístup do prostor kovárny, která má být dle tvrzení žalobce ve vlastnictví žalovaného, resp. jeho firmy [právnická osoba], IČO [číslo]. Z tohoto důvodu si nemohl věci odvézt a žalovaný mu věci do dnešní doby zadržuje. Dále uvedl, že se většinou jedná o starší vybavení, které však dobře slouží svému účelu a má pro žalobce hodnotu, neboť prostřednictvím těchto věcí vykonává svou výdělečnou činnost, což mu je nyní znemožněno. Uvedl, že k daným věcem nemá nákupní doklady, z důvodu stáří těchto věcí, popř. z důvodu samovýroby některých věcí. Své vlastnictví může doložit pomocí fotodokumentace. Žalovaného opakovaně vyzýval, aby mu věci vrátil, a to telefonicky i písemně, dne 5.11.2018 mu zaslal doporučený dopis. Žalovaný však odmítl věci vrátit a jako důvod uvedl, že žalobce dluží žalovanému částku 111 000 Kč, což žalobce popírá. 2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, navrhoval ji v plném rozsahu zamítnout. V prvé řadě uvedl, že věci, které žalobce požaduje vydat, se nacházejí v prostorách kovárny [právnická osoba], což je právnická osoba, která vlastní tuto nemovitost v obci [obec] u [obec]. Pokud jde o jednotlivé věci, žalovaný uvedl, že žalobce tyto věci nikterak nespecifikoval, neuvedl v jakém vlastnictví se nacházejí a neprokázal, že by dané věci byly ve vlastnictví žalobce, které zapůjčil za účelem provozu kovárny [právnická osoba]. V prvé řadě však namítl nedostatek své pasivní legitimace, neboť žalobce žaluje žalovaného jakožto fyzickou osobu a nemovitost, kde se věci nacházejí, není v jeho vlastnictví, tedy ve vlastnictví fyzické osoby, ale výše uvedené právnické osoby. 3. U jednání dne 7. 1. 2021 žalobce doplnil svá skutková tvrzení, kdy uvedl, že s nikým neuzavíral žádnou dohodu o pronájmu nebytových prostor, vždy jednal pouze s žalovaným nebo s další osobou jménem [jméno] [příjmení]. Šlo o ústní dohodu, kdy mohl užívat prostory ve výše uvedené nemovitosti, měl zde zřídit kovárnu a prováděl zakázky, které dohodl pan žalovaný nebo pan [příjmení]. 4. Při uplatnění nároku na vydání věci je žalobce povinen prokázat okolnosti, od nichž odvozuje vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho věci. 5. V prvé řadě soud zkoumal pasivní legitimaci žalovaného. Zde je nutno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 1470/2011, ze kterého je zřejmé, že v řízení o žalobě na vydání věci je pasivně legitimován ten, kdo věc jejímu vlastníku neprávem zadržuje, což musí být vždy vlastník objektu, v němž se zadržovaná věc nachází. 6. S ohledem na výše uvedené, pak bylo zbytečné zabývat se dalším dokazováním, v rámci kterého by měl žalobce prokázat své vlastnictví zadržovaným věcem. Soudu tedy nezbylo nic jiného než žalobu pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného zamítnout. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaný byl ve věci úspěšný, nicméně žádné náklady řízení mu nevznikly.