15 C 464/2020-41 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 945 Kč a příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení v kapitalizované výši 84,62 Kč. Podanou žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný je odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, čímž je ze zákona považován za poplatníka, neoznámí-li po písemné výzvě čestným prohlášením opak. Na takovou výzvu však žalovaný nereagoval a žalobkyně ho v souladu se zákonem tedy zařadila do evidence poplatníků. Zároveň tak žalovanému vznikla povinnost platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný však tuto povinnost v měsících únor 2019 až srpen 2019 nesplnil a dluží proto částku 945 Kč, která nebyla ani přes výzvu uhrazena. 2. Protože se pobyt žalovaného nepodařilo soudu žádnými dostupnými prostředky zjistit, soud mu usnesením ze dne 4. 2. 2021, č.j. 15 C 464/2020-29 ustanovil opatrovníkem v tomto řízení [údaje o opatrovníkovi] [jméno] [příjmení], advokáta. 3. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Opatrovník žalovaného udělil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v zájmu hospodárnosti řízení, proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Opatrovník žalovaného učinil nárok žalobkyně nesporným, neboť žalobkyní tvrzené skutečnosti vyplývají z přiložených důkazů. 5. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci: Žalovaný jakožto osoba nepřihlášena do evidence poplatníku, která je odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, nereagoval na výzvu žalobkyně, aby čestným prohlášením oznámil, že není poplatníkem televizního poplatku. V souladu se zákonem se tak považuje za poplatníka, a proto ho žalobkyně zařadila do evidence poplatníků. Žalovanému tak vznikla povinnost platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný však televizní poplatek v měsících únor 2019 až srpen 2019 v celkové výši 945 Kč (7 x 135 Kč) neuhradil, ačkoliv byl vyzván k úhradě dlužného televizního poplatku upomínkou a byla mu stanovena lhůta do 15 dnů od doručení této výzvy. 6. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o poplatcích“). Poplatníkem televizního poplatku je dle § 3 odst. 2 fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 3 odst. 4 zákona o poplatcích, jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit, pokud Českému rozhlasu nebo České televizi po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě. Výše poplatku dle § 6 zákona o poplatcích činí 135 Kč měsíčně. Dle § 7 odst. 2 zákona o poplatcích je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je dle § 10 zákona o poplatcích provozovatel vysílání oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 7. Žalovaný nesplnil svou zákonnou povinnost řádně hradit dlužné televizní poplatky. Žalobkyně přitom v řízení prokázala jak existenci pohledávek, tak i jejich výši, a vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by poplatky uhradil, že jeho povinnost k jejich úhradě nevznikla nebo že by zanikla na základě jiné skutečnosti, považuje soud nárok žalobkyně na zaplacení jí v žalobě uplatněné částky z titulu neuhrazených poplatků za oprávněný a uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni uhradit. 8. Šestnáctým dnem každého měsíce, v němž žalovaný řádně televizní poplatky nehradil, se žalovaný dostával s úhradou měsíční platby do prodlení. Protože žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši souladné s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., je její nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl. 9. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce 400 Kč představující uhrazený soudní poplatek. Náklady související se zastoupením žalobkyně advokátem soud nepovažuje za účelně vynaložené, tedy takové, které by žalobkyně musela nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit svá práva. Pokud agendu televizních poplatků žalobkyně sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3705/14 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 405/14).