17 C 237/2020-63 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo žalované zaplatit částku 1 633,50 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná je provozovatelem [anonymizována dvě slova] [název], prostřednictvím které nabízí zajištění založení [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ založení společnosti“). Žalobce si objednal a využil služby založení [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]. Žalobce po provedení objednávky prostřednictvím [anonymizována dvě slova] žalované uhradil dne [datum] na její bankovní učet č. [bankovní účet] částku [částka], kdy částka [částka] byla uhrazena na základě zálohové faktury [číslo] vystavené žalovaným, a to k úhradě zákonných poplatků souvisejících se založením firmy (samotná služba založení společnosti je prezentována žalovanou jako bezplatná (viz dále)), a částku 100 Kč za účelem splacení základního kapitálu zakládané [právnická osoba] Po vyúčtování poskytnutých služeb žalovanou žalobce zjistil, že byly naúčtovány částky v rozporu s objednávkou. Nárok žalované na jejich úhradu emailem ze dne 22. 3. 2020 sporoval a vyúčtování reklamoval. Ze strany žalované však vrácení rozdílu bylo emailem ze dne 24. 3. 2020 odmítnuto. Celkové zákonné poplatky za založení společnosti žalobce dosahují dle notářského tarifu [částka] [anonymizována dvě slova] ([anonymizováno] [částka] [anonymizována dvě slova]) a poplatek za ohlášení živnosti [částka], celkem tedy [částka]. Dle názoru žalobce se tak žalovaná na žalobci bezdůvodně obohatila v částce [částka] (rozdíl mezi úhradou [částka] a zákonnými poplatky [částka]). Jelikož žalovaná dlužnou částku odmítla uhradit, je v prodlení počínaje dnem 24. 3. 2020 a od tohoto dne je povinna žalobci hradit z částky 1 633,50 Kč také úroky z prodlení v zákonné výši. Žalobce dále doplnil, že mezi účastníky neexistuje žádná další pohledávka. 2. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že byť nesouhlasí s nárokem žalobce co do důvodu ani výše, tak s ohledem na procesní ekonomii a svůj vztah se žalobcem, který je jejím zákazníkem (klientem), se rozhodla ve sporu nepokračovat a žalovanou částku (bez akceptace právního důvodu, pro který je požadována) žalobci proplatit. Jelikož žalovaná neobdržela předžalobní výzvu, tak žalobce nemá nárok na náhradu nákladů řízení. 3. Žalobce nevzal žalobu zpět a trval na přiznání žalované částky s tím, že tato byla sice uhrazena, ale vzhledem k vyjádření žalované, pokud by si částku ponechal, tato by byla bezdůvodným obohacením na straně žalobce. 4. Žalovaná posléze soudu sdělila, že přestože s důvody žaloby nesouhlasí, rozhodla se z důvodu procesní ekonomie vyplatit žalobci i náhradu jím uplatněných nákladů řízení, třebaže, dle názoru žalované, tato náhrada žalobci nepřísluší. Dále učinila žalovaná nesporné, že mezi účastníky neexistovaly žádné další pohledávky. 5. Žalobce trval na přiznání celé žalované částky, přičemž učinil nesporné, že žalovanou byla uhrazena žalobci částka 1 700 Kč i záloha na náklady řízení v částce 1 000 Kč za soudní poplatek a 3 900 Kč na náklady řízení. Proto navrhl, aby byla žalovaná zavázána k zaplacení celé žalované částky s tím, že by bylo uvedeno, že tato částka již byla zaplacena. 6. Soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Účastníci mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které žalovaná založila pro žalobce [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]. Žalovaný na základě výzvy žalované uhradil za založení předmětné společnosti částku [částka]. Žalovaný požadoval vrácení částky 1 700 Kč + DPH s tím, že tato částka byla žalovanému účtována navíc. Žalovaná odmítla provést úpravu ceny za založení společnosti žalobce. Mezi účastníky neexistovaly žádné další pohledávky, než z předmětné smlouvy. Žalovaná uhradila žalobci dne 25. 7. 2020 částku 1 700 Kč a dne 23. 11. 2020 zaslala na účet zástupce žalobce částku 1 000 Kč jako zálohu na náhradu nákladů za soudní poplatek a částku 3 900 Kč jako zálohu na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení žalobce. 7. Soud dospěl k následujícímu právnímu závěru. Žalovaná v průběhu řízení uhradila dne 25. 7. 2020 žalovanou jistinu (v částce 1 633,50 Kč) i příslušenství pohledávky (55,34 Kč představující úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 1 633,50 Kč ode dne 24. 3. 2020 do dne 25. 7. 2020). Tím došlo ke splnění žalovaného dluhu a tedy i k zániku závazku dle ustanovení § 1908 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Splnění dluhu obecně nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh. Je-li předmětem závazku dlužníka "něco dát", spočívá součinnost věřitele obvykle v pouhém přijetí plnění. Přijetí plnění od dlužníka je jednostranným právním úkonem věřitele, nezbytným k tomu, aby dluh byl splněn (jako bylo v tomto případě učiněno dne 25. 7. 2020 ze strany žalobce). Peněžitý dluh lze splnit v hotovosti, popř. prostřednictvím peněžního ústavu či provozovatele poštovních služeb (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. NS 20 Cdo 1091/2011). Není přitom rozhodné, že žalovaná uváděla, že nesouhlasí s nárokem žalobce co do důvodu ani výše, neboť v dané věci je rozhodné pouze to, zda bylo vůlí žalované splnit právě žalovaný dluh, což žalovaná učinila, neboť uhradila dobrovolně žalovanou částku. V daném případě nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na straně žalobce, jelikož žalovaná úhradou žalované částky vyjádřila svoji vůli nejen plnit na žalovaný dluh, ale také vůli, aby se soud vůbec nezabýval otázkou, zda dle hmotného práva dluh existoval či nikoli. Žalobci by totiž mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení případně v té situaci, kdy by žalovaná plnila na základě ve věci vydaného rozhodnutí soudu, a toto rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, by bylo pravomocně zrušeno (viz například rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). Žádné takové rozhodnutí však vydáno nebylo a ani již být vydáno nemůže. 8. Jak bylo judikováno taktéž například v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 52/2016, pokud v řízení žalobou požadované plnění již bylo poskytnuto, odpadla samotná podstata sporu, která z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení § 1 a 2 o. s. ř. již nemá žádné opodstatnění, musí soud žalobu, pokud ji žalobce nevezme zpět, zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn. Jelikož žalovaná částka byla v průběhu řízení uhrazena a nebyla žaloba vzata zpět, soudu nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že náhradu poměrně rozdělil, neboť je na místě zcela výjimečně toto řízení rozdělit pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle principu úspěchu ve věci na dvě samostatné fáze. Je to z toho důvodu, že pokud by soud vycházel pouze z procesního výsledku řízení, byla by procesně úspěšná žalovaná a měla by tak nárok na náhradu nákladů řízení, avšak to byla právě žalovaná, pro jejíž chování by v případě zpětvzetí žaloby bylo nutné přiznat v celém rozsahu náhradu nákladů řízení žalobci. V dané věci tak lze dospět k závěru, že v první fázi řízení byl žalobce procesně úspěšný a účelně vynaložil náklady na zaplacení soudního poplatku a na úkony spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a sepisu žaloby. Jedná se tak o poplatek ve výši 1 000 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 633,50 Kč sestávající z částky 1 000 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., celkem tedy 3 600 Kč. V následující fázi řízení však, vycházeje z principu úspěchu ve věci, kdy byla žaloba zamítnuta, má naopak žalovaná nárok na náhradu nákladů řízení spočívající v odměně stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 633,50 Kč v částce 1 000 Kč za účast při jednání, jedné náhrady výdajů v částce 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a DPH z uvedených částek ve výši 273 Kč, celkem tedy 1 573 Kč. Po odpočtu částky 1 573 Kč od částky 3 600 Kč tak výše náhrady nákladů žalobce činí částku 2 027 Kč. Žalovaná přitom není povinna platit na náhradě nákladů řízení žalobci uvedenou částku, neboť již uhradila žalobci dne 23. 11. 2020 zálohu na náhradu nákladů řízení. Co se týká námitky žalované spočívající v neexistenci předžalobní výzvy dle § 142a o. s.ř., tak soud uvádí, že absence předžalobní výzvy v tomto případě není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, neboť z komunikace účastníků před podáním žaloby vyplývá, že žalovaná odmítala žalovanou částku žalobci zaplatit, a není proto na místě sankcionovat žalobce za neodeslání předžalobní výzvy.