13 C 198/2021-20 — Okresní soud v Liberci

1. Manžel dne [datum] zahájil rozvodové řízení s tím, že manželství bylo uzavřeno mezi účastníky dne [datum] v [obec] a narodil se z něho dosud nezletilý syn. V manželství docházelo postupně k neshodám, které přerostly v rozvrat vztahu, situace pak vyvrcholila v červenci roku 2020, kdy se manželka odstěhovala ze společné domácnosti. Jelikož svazek je delší dobu pouze formální, navrhl, aby manželství bylo rozvedeno. 2. Manželka, která se dostavila k nařízenému jednání, uvedla, že s rozvodem nesouhlasí, byť spolu manželé již dva roky nebydlí, protože to není jejich první odloučení, a nevidí tak důvod, proč i tentokrát by se k sobě neměli vrátit. Manžela má stále ráda a i on se vyjadřuje mezi přáteli stejně. 3. Z oddacího listu soud zjistil, že manželství bylo uzavřeno tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci, vyplývá, že soudem byla pro dobu po rozvodu manželství účastníků jako rodičů dosud nezletilého syna uzavřena pro běžné období dohoda. 4. Soud ve věci dále vyslechl oba manžele, kdy manžel trval na tom, aby manželství bylo rozvedeno s tím, že stanovisko manželky ho velice překvapilo, a považuje je jen za účelové. Po svatbě bylo soužití sice poklidné, ale neshody panovaly téměř ohledně všeho a postupně, zejména po narození syna, se všechny běžné situace staly konfliktními. Sami již navštěvovali, ve snaze manželství zachránit, rodinnou terapii, ale za jeden a půl až dva roky sezení, se jim i tak nepodařilo společné fungování vyřešit. Syn pak sledoval napětí a situaci mezi nimi, a manžel dospěl k závěru, že to není nadále udržitelné. Již v květnu 2020 tak manželce sdělil, že se už dál nechce trápit, a začal řešit vypořádání. Manželka v reakci na to [datum] oznámila, že se se synem odstěhují, protože i ona sama nepovažuje soužití nadále za vhodné. Jsou to téměř dva roky, kdy se odstěhovala, od té doby trvají neshody a vše se mezi nimi, i ohledně syna, řeší soudně. Probíhala mezi nimi i mediace, ale i tak nejsou schopni shody. Manželka ho synem vydírá s tím, že pokud jí nedá částku podle jejích představ, postará se, aby pro syna nebyl otec, ale jen strýček. Po tom všem, co uvedla v jiných řízeních, a jak o něm mluví, nemůže být pravda, že by s ním chtěla zůstat. Vše uzavřel tím, že situace ho dlouho tíží, má to přesah do jeho [anonymizováno] stavu, a jelikož si nedokáže představit návrat k manželce, kterou respektuje jako matku syna, ale nechce ji dále za partnerku a manželku, chce vše již uzavřít. 5. Manželka vypověděla, že rodinou terapii nepovažuje za bez efektu, shledává tam určitý progres, kdy po roce spolu byli schopni hovořit bez podráždění. Mediace se týkala výživného, návrhy manžela byly směšné, a to i ohledně SJM, a i když to vypadalo, že by se mohli dohodnout a pořídit pro ni a syna lepší bydlení, tak posléze částku manžel zase ponížil, a jednání vypadalo jako její dvouhodinové urážení. Potvrdila, že k odloučení došlo po vyhrocených měsících soužití, toto však ze strany manžela, který na ni i křičel, a i před synem řešil opravdu ošklivé věci, a protože syn byl plačlivý, chtěla toto vyřešit, proto se odstěhovala. Vyjádřila názor, že dříve bývaly návraty po odloučení„ růžové“, i také proto se odstěhovala, a jelikož byly určité světlé chvíle v posledních měsících, když se domlouvali na předání syna, i nyní vidí určitý progres. Z toho, že si dříve uměli užívat společný čas a měli i společné zájmy, dovozovala, že by zde ještě mohl být určitý prostor. Zásadním problémem, přestože dítě oba chtěli, byly její požadavky, aby manžel byl více otcem a trávil s rodinou více času, což však on odmítal, a nechal ji se o to doprošovat. Diametrálně se pak lišily jeho požadavky ohledně syna po rozchodu, trval na střídavé péči, aniž by věděl, do čeho jde, a musel pak syna dávat hlídat, přestože ona byla na mateřské. Syna používá jako rukojmí, nicméně nyní spolu jako otec se synem mají dobrý vztah, manžel se s ním naučil fungovat, a proto si myslí, že i mezi nimi se vše může změnit, neboť toto po něm vždycky chtěla. K dotazu soudu, jak by přiměla manžela, aby se k ní vrátil, či se o to pokusil, sdělila, že rozvod je účelový a chce to prostě jen čas. Současně však potvrdila, že od léta 2020 spolu nebydlí a za celé dva roky se k sobě ani dočasně nevrátili, a nepokoušeli se o to. Odpovědět manželovi na otázku, před kým měl on tvrdit, že s ní chce zůstat, odmítla, a manžel radikálně popřel, že by něco takového před svými přáteli řekl, jakož i to, že by to měla být pravda. 6. Skutkově tak soud dospěl k závěru, že manželství účastníků v posledních dvou letech neplnilo svůj účel a žádnou funkci. Od července 2020 spolu manželé již ani nebydlí a za celou tu dobu se k sobě ani nepokusili vrátit. Přestože manželka na straně jedné uvádí, že i tak je možné, aby se toto ještě změnilo, hovoří o manželovi, jako o člověku, který na ni byl zlý, vyhazoval ji z bytu i se synem, a říkal i před ním ošklivé věci, musela se ho doprošovat, aby trávil čas s rodinou, jakož i to, že soužití před ukončením bylo vyhrocené, poté ji ponižoval a urážel i při jednáních o vypořádání. V tomto směru jsou na místě postřehy manžela, že se nejeví pravdivým, že by s někým, koho takto popisuje, měla skutečně v úmyslu zkusit znovu obnovovat vztah. V každém případě to pak není možné, pokud o to nestojí i druhý z manželů. Pokud manžel setrval na tom, že ani za předchozí dva roky se mezi nimi nic nezlepšilo, spíše gradovaly konflikty, byť ohledně vzájemného vypořádání, což ostatně potvrzuje i sama manželka, nelze manžela ani soudním rozhodnutím přinutit k tomu, aby přes své negativní stanovisko zkoušel obnovit vztah s manželkou. Jestliže zcela přesvědčivě opakovaně sdělil, že si nedokáže představit, že by se k manželce měl vrátit a již ji nechce jako svou partnerku, nezbývá než uzavřít, že jejich vztah je trvale rozvrácený a očekávat jeho obnovení není na místě. Na tom nemohou nic změnit očekávání manželky, pokud jsou to očekávání pouze její, a to bez ohledu na to, že dříve odloučení vyřešili a návraty měly být idylické. Ostatně dosahovat idyly v manželství odlučováním se a efektem návratu je také trvale neudržitelné. Dva roky jsou pak dostatečně dlouhá doba, aby se situace, pokud je to možné, mezi manžely urovnala, a aby si každý z nich ujasnil, co skutečně chce. Manžel odmítá, že by pro něho bylo vůbec představitelné se k manželce po této době vrátit, přestože ji respektuje jako matku syna, což nelze ignorovat. Manželský svazek má představovat zázemí pro oba manžele, a aby mohl plnit své funkce, musí v prvé řadě oba chtít toto zázemí budovat a chtít být spolu, což je primárním předpokladem vůbec možnosti naplňování dalších funkcí manželství. V daném případě jsou manželé ohledně dosud společných vztahů nadále v konfliktech, kdy řeší vzájemné vypořádání, nikoliv návrat k sobě, a ani na něm se nejsou schopni shodnout, očekávat proto zásadní obrat a úplně protichůdný vývoj situace, by nemělo žádnou oporu v realitě. 7. Podle § 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) může být manželství rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze tedy očekávat jeho obnovení, současně je podle odst. 3, mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, nelze rozvést dříve, než je rozhodnuto o jeho poměrech v době po rozvodu. Dle § 756 o. z. soud zjišťuje existenci rozvratu a jeho příčiny. 8. Ze shodných tvrzení účastníků vyplývá, že jejich manželství je skutečně hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení, přestože manželka činí jiné závěry, aniž by však tyto měly reálný základ. Manželé dlouhou dobu spolu již ani nebydlí, o obnovu vztahu se za poslední dva roky na rozdíl od dořešení rozchodu nepokusili. Soud proto vyhověl návrhu a manželství rozvedl, když není smysluplné proti vůli byť jednoho z manželů zachovávat jeho toliko formální existenci. Soud zde na rozdíl od manželky nevidí prostor pro nápravu, pokud to tak necítí oba manželé. Pokud jde o příčinu, dle shodných tvrzení účastníků byly vzájemné vztahy narušené neshodami, které se nepodařilo účastníkům odstranit, což vedlo k jejich odcizení a ukončení společného soužití. 9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 23 z. ř. s., kdy až na výjimečné situace, kdy to okolnosti případu odůvodňují, nemá v tomto typu řízení žádný z účastníků na jejich náhradu právo.