13 C 12/2024-21 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně zahájila , datum, řízení o nároky ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou měla se žalovaným uzavřít , datum, distančním způsobem přes www. flexifin.cz na úvěr do výše , částka, , splatný , datum, spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru , částka, , poplatkem za službu Presto ve výši , částka, , a s poplatkem za informační službu SMS servis za , částka, . Celkem tak měl žalovaný uhradit , částka, , nezaplatil však nic, přestože mu na účet žalobkyně převedla , datum, sjednanou částku. Žalobkyně nárokovala rovněž smluvní pokutu 0,1 % denně z jistiny, a to za 90 dnů prodlení od , datum, do , datum, ve výši , částka, s tím, že nárok byl dán dle článku , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, VOP a článku 3 Sazebníku. Z částky , částka, pak nárokovala od , datum, do zaplacení i zákonný úrok z prodlení 15 % ročně.2. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, v průběhu řízení zůstal zcela pasivní. Žalobkyně se pak omluvila z nařízeného jednání, a soud tak jednal v nepřítomnosti obou stran.3. K důkazu provedl navrženou smlouvu o úvěru, kterou měli účastníci uzavřít, a ve které je skutečně řešeno poskytnutí spotřebitelského úvěru , částka, . V samém závěru je podpis, nelze však uzavřít, čí vůbec, když nad podpisem je uvedeno, že podepisuje žalovaný, ale pod podpisem je údaj o věřiteli, a uvedeno „za , právnická osoba, .“.4. Pokud žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného, a že zjistila měsíční příjem , částka, , který podle ní má umožňovat bezproblémové splácení úvěru, pak v navržených důkazech žádný, který by se tohoto týkal, uveden vůbec nebyl. V prvé řadě ale nelze přehlédnout, že úvěr a s ním spojené platby ve výši více jak 31 tis. Kč měly být zaplaceny za pouhých 30 dnů. I kdyby tvrzený příjem žalovaného zjištěn byl, v žádném případě jen z toho nelze učinit závěr, že žalovaný je schopen částku tento měsíční příjem podstatně přesahující z tohoto příjmu v této krátké lhůtě zaplatit. Plyne z toho to, že úvěruschopnost nebyla posouzena správně a řádně, a tedy nemělo ani smysl k tomu žádné dokazování provádět., právnická osoba, ohledem na tvrzení, že žalovanému mu byla vyplacena úvěrová jistina, kdy i sama žalobkyně uváděla, že pokud by nárok ze smlouvy soud neměl za prokázaný, vědoma si patrně shora uvedeného, nechť přizná částku z titulu bezdůvodného obohacení. Ze zprávy Air bank a. s., kterou navrhla vyžádat, pak bylo zjištěno, že na účet vedený žalovanému byly v listopadu , Anonymizováno, připsány žalobkyní obě tvrzené platby ve výši , částka, a , částka, pod VS , var. symbol, .6. Soud tak dospěl skutkově k závěru, že žalobkyně žalovaném poskytla v listopadu , Anonymizováno, částku , částka, , byť neposuzovala řádně jeho schopnost tuto částku (již) v následujícím měsíci vrátit, a ohledně úvěrové smlouvy samotné není zcela jisté, zda byla podepsána skutečně žalovaným, v každém případě však nese jen jeden podpis. Žádný důvod, pro který by měl žalovaný držet částku , částka, , se neprokázal, resp. žalovaný ani žádný vzhledem ke své pasivitě v řízení ani netvrdil, stejně jako to, že by převedenou částku případně do doby rozhodnutí soudu vrátil.7. Právně měla být uzavřena mezi žalovaným a žalobkyní smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu měl žalovaný uzavřít jako běžná fyzická osoba, a nikoliv podnikatel (toto ze smlouvy nevyplývá). Podle § 86 z. s. ú. je povinností poskytovatele úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, čehož si byla žalobkyně zjevně vědoma, neboť i rovnou sdělovala, že pro případ neplatnosti smlouvy nárokuje vrácení úvěrové jistiny z titulu bezdůvodného obohacení, a k jednání, kde by mohla být vyzvána k doplnění tvrzení a poučena o následcích, se nedostavila. Tomu tak skutečně je, neboť pokud žalobkyně neunese jak břemeno tvrzení, tak důkazní v tom směru, že byla řádně splněna tato povinnost, a že smlouva o úvěru byla uzavřena až poté, co bylo zjištěno, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná. Současně je stanoveno, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou úvěrovou jistinu, ovšem jen ji, a navíc v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel, a rovněž vycházet z toho, že je žalována pohledávka, která není dosud splatná.9. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo. Žalobkyně primárně vycházela i v žalobě z existence smlouvy, a podle v ní ujednaného obsahu a lhůty pro vrácení i uplatnila nároky. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. , spisová značka, uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.10. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.11. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.12. Ve zde souzeném případě žalovaný neplatil, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužn