29 C 147/2023-48 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobcem se v řízením zahájeném dne , datum, domáhal určení, že je dědicem ze zákonné posloupnosti v I. třídě dědiců pozůstalé , jméno FO, s následujícím odůvodněním. Žalobce tvrdil, že zůstavitelka , jméno FO, (matka všech účastníků řízení), která zemřela dne , datum, , zanechala po sobě závěť s odkazem ve formě notářského zápisu , Anonymizováno, ze dne , datum, , sepsanou notářkou , tituly před jménem, , jméno FO, s tím, že po smrti zůstavitelky bylo vedeno dědické řízení, ve kterém bylo usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne , datum, č. j. , spisová značka, rozhodnuto , tituly před jménem, , jméno FO, , notářem k provedení úkonu v řízení po zůstalosti za účasti dědiců: pozůstalé dcery , Jméno zainteresované osoby 1/0, , dcery , Jméno zainteresované osoby 2/0, a syna , Jméno zainteresované osoby 0/0, tak, že notářem bylo uloženo žalobci, aby do dvou měsíců od právní moci usnesení podal u Okresního soudu v Liberci žalobu na určení, že je dědicem ze zákonné posloupnosti I. třídě dědiců, a to proti svým sestrám pozůstalé , Anonymizováno, , Jméno zainteresované osoby 2/0, a , Jméno zainteresované osoby 1/0, .2. Žalobce podal žalobu proto, že neuznal závěť s odkazem za platnou. Žalobce odkázal na znění závěti, z níž vyplývá, že svými dědičkami povolala své dvě dcery, to znamená , Jméno zainteresované osoby 1/0, a , Jméno zainteresované osoby 2/0, a nechala na nich, jak si pozůstalost mezi sebou rozdělí s tím, že jim ale nařídila, aby odkazovníku , Anonymizováno, , jméno FO, – žalobci vydaly částku , částka, , která měla představovat finanční vypořádání jeho povinného dílu. Žalobce měl za to, že takto formulovaná závěť je vůči němu nespravedlivá, přestože nijak nesporoval pravost závěti, protože ta byla pořízena formou notářského zápisu. Onu nespravedlnost žalobce vylíčil tak, že závěť nerespektuje právo žalobce na dědění z titulu zákonné dědické posloupnosti a že zůstavitelkou stanovený odkaz v částce , částka, nedosahuje takové částky, jaká by se mu dostala, pokud by dědil z titulu dědické posloupnosti.3. Žalobce tvrdil, že po smrti jeho otce, manžela zůstavitelky, byla uzavřena nepsaná dohoda, jak má být po smrti druhého z rodičů, tj. matky účastníků naloženo s pozůstalostí. Žalobce uvedl, že dohoda byla taková, že se všem potomků dostane stejně.4. Žalované s žalobou nesouhlasily. Žalované považovaly za nesporné, že jejich zemřelá matka pořídila formou notářského zápisu dne , datum, závěť, kterou svými dědičkami povolala je jako své dcery. Dále nesporovaly, že zůstavitelka jim nařídila, aby jejich bratrovi – žalobci vydaly částku , částka, , která měla představovat finanční vypořádání povinného dílu.5. Žalované prostřednictvím svého advokáta argumentovaly tak, že je podstatou závěti, že ji sepisuje zůstavitel tehdy, když se chce odchýlit od pravidel zákonné dědické posloupnosti, a proto měly za to, že argument žalobce, že se závěť jejich společné matky odchyluje od těchto pravidel je nedůvodným.6. Žalované uvedly, že občanský zákoník vychází z toho, že nepominutelný dědic není z právního hlediska dědicem, nýbrž jen věřitelem, resp. zákonným odkazovníkem. Nepominutelnému dědici není přiznáno právo na podíl z pozůstalosti, ale právo na finanční částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Žalované doplnily, že podle § 1477 občan. zák. sice platí, že odkazovník není dědicem, avšak dědic může být současně i odkazovníkem. Skutečnost, že žalobce je nepominutelným dědicem a je současně v závěti ustanoven jako odkazovník dle názoru žalovaných nezpůsobuje neplatnost závěti, ba naopak se jedná o postup běžný a zákonem předvídaný.7. Žalované dále uvedly, že pokud žalobce argumentuje, že částka , částka, neodpovídá jeho povinnému zákonnému podílu a jeho podíl by měl být vyšší, pak to lze z teoretického hlediska připustit, ale nemá to vliv na platnost závěti. Žalované zdůraznily, že povinný díl žalobce bude stanoven v pozůstalostním řízení s přihlédnutím odkazu závěti a v rámci projednávané věci soudu nepřísluší přezkoumávat výši povinného dílu žalobce, neboť tato bude stanovena v rámci dědického řízení. Žalované měly za to, že žalobce neoznačuje žádný relevantní důvod osvědčující neplatnost závěti sepsanou jejich společnou matkou a navrhly žalobu zamítnout.8. Při prvním jednání ve věci samé žalobce rozšířil svou argumentaci tak, že tvrdil, že závěť musela být sepsána pod nátlakem a vůle jejich společné matky musela být manipulována žalovanými. Blíže to však nerozvedl.9. Soud žalobce vyzval k tomu, aby svá tvrzení rozvedl, resp. aby tvrdil a prokázal, kdy a jakým způsobem byla jejich společná matka manipulována či jak se nátlak, který nebyl nijak specifikován, měl konkrétně projevit.10. Žalobce podání, kterým reagoval na poučení soudu uvedl, že je hluboce přesvědčen, že matka byla manipulována, resp. bylo zneužito jejího zvláštního sociálního cítění a nevraživosti vůči žalobci a jeho manželce. Žalobce tvrdil, že jeho matka byla přesvědčena o tom, že jeho sestry jsou na tom hůř, jsou ‚, chudinky stíhané osudem‘‘, zatímco žalobce se dokázal o sebe vždy postarat, a to bylo motivací zůstavitelky k tomu, aby pořídila závěť v uvedeném smyslu.11. Dále žalobce tvrdil, že matčina závěť nerespektovala přání otce, manžela zůstavitelky, že s pozůstalostí mělo být vůči potomkům naloženo tak, že každý měl získat z pozůstalostí stejný díl.12. Žalobce však ani přes poučení soudu nebyl schopen tvrdit žádná konkréta o tom, jak jeho sestry jejich společnou matku manipulovaly, popř. jakým způsobem ji ovlivňovaly tak, že by její svobodná vůle byla omezena či snad dokonce vyloučena. Žalobce nebyl schopen tvrdit žádné konkrétní jednání, které by svědčilo o tom, že žalované na matku vyvíjely nátlak, ať už psychický či fyzický, nebyl schopen konkretizovat, kdy k tomu mělo dojít, a už vůbec nebyl schopen pro taková tvrzení označit důkazy. Z hlediska soudu se zřejmě jednalo pouze o subjektivní přesvědčení žalobce, což je na prokázání absence svobodné vůle zůstavitelky nedostačující.13. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze závěti ve formě notářského zápisu bylo zjištěno, že dne , datum, zůstavitelka , jméno FO, pořídila závěť s odkazem, jíž povolala svými dědičkami své dvě dcery , Jméno zainteresované osoby 1/0, a , Jméno zainteresované osoby 2/0, a dále jim nařídila, aby svému bratrovi , Anonymizováno, , jméno FO, vyplatily částku , částka, . Žádná ze stran nenapadala pravost této listiny, která má formu veřejné listiny, a proto soud vycházel z ní jako z listiny pravé, bez formálních nedostatku. Z usnesení dědického soudu č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne , datum, , bylo zjištěno, že žalobci bylo uloženo, aby ve lhůtě dvou měsíců od nabytí právní moci usnesení podal žalobu na určení, že je dědicem ze zákonné posloupnosti I. třídě dědiců. Žaloba byla podána dne , datum, , a byla tedy podána ve lhůtě.14. Podle § 1476 občan. zák. se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe. Podle § 1477 odst. 1 odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popř. jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva. Podle § 1477 odst. 2 odkazovník není dědicem. Podle § 1492 pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nedošlo-li ani k vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží nepominutelnému dědici povinný díl.15. V daném případě je nesporné, že žalobce jakožto přímý potomek zůstavitelky je nepominutelným dědicem. Závěť, kterou zůstavitelka pořídila ve formě notářského zápisu je ve smyslu § 1491 pořízením pro případ smrti, jímž zůstavitelka povolala své dvě dcery a jim zůstavitelka uložila, aby se s žalobcem vypořádaly zaplacením stanovené částky. Soud souhlasí s argumentací žalovaných, že závěť stanoví způsob naložení s pozůstalostí jinak, než by vyplývalo ze zákonné posloupnosti. Zůstavitelka ale žalobce nevydělila, pouze svou vůli formulovala tak, že chce, aby dědily rovným dílem dcery a žalobci zaplatily povinný díl. Takto formulovaná závěť učiněná ve formě notářského zápisu je zcela rozhodně závětí platnou.16. Subjektivní přesvědčení žalobce, že jeho sestry jejich společnou matku manipulovaly, zůstalo u žalobce pouze v rovině tvrzení. Žalobce by musel tvrdit a prokázat, že vůle zůstavitelky byla ovlivněna buď přímým násilím nebo hrozbou násilí. Nic takového nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno. Je faktem, že žalobce jakožto nepominutelný dědic má právo na povinný díl v penězích, ale jeho opominutím zůstavitelka v závěti nezpůsobila, že její pořízení pro případ smrti je neplatným (to způsobilo relativní neplatnost za účinnosti předchozí úpravy, zákona č. 40/1964, viz § 479).; způsobila pouze to, že žalobce se stal věřitelem dědiček, tedy žalovaných. Žalobce se domáhal určení, že je dědicem z titulu zákonné posloupnosti, neboť měl za to, že závěť je neplatná, nicméně soud dospěl k závěru, že závěť platná jedno