11 C 114/2020-62 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 52 607,96 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o zápůjčce [číslo] dne [datum], na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli částku (poplatek) ve výši 28 079 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 8 577 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměny za zpracování a doručení ve výši 8 970 Kč a částku za administrativní činnost ve výši 10 532 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč Poslední splátka byla stanovena na 26. 1. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný uhradil celkem částku 7 025 Kč. Původnímu věřiteli vzniklo právo na úhradu úroků ve výši 29 % ročně z nesplacené jistiny ve výši 31 495 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném jistinu ve výši 31 495 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 21 112,96 Kč, kapitalizované úroky ve výši 9 108,18 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 27. 1. 2019 do 20. 1. 2020), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 5 605,94 Kč (z dlužné jistiny od 16. 11. 2017 do 20. 1. 2020). Původní věřitel před uzavřením smlouvy prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka. Tyto doklady nemá žalobkyně ani původní věřitel k dispozici. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se k jednání nedostavil, ani se neomluvil. 3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 35 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto částku a poplatek ve výši 28 079 Kč, který zahrnuje úrok ve výši 8 577 Kč, částku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 8 970 Kč a částku za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 10 532 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 63 079 Kč v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč s tím, že první splátku je povinen zaplatit v den, kdy uplyne měsíc od data uzavření smlouvy a každou další měsíční splátku až vždy posledního dne dalšího následujícího měsíčního období. Ve smlouvě je uvedeno, že celková dlužná částka, kterou je zákazník na základě smlouvy povinen zaplatit, činí 63 079 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. V případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 18 měsíčních splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 29 %. Výpůjční úroková sazba je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy a uplatňuje se jako roční úroková sazba. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému a vyzval ho k zaplacení. Dopisem ze dne 23. 4. 2020 podaným k poštovní přepravě dne 24. 4. 2020 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný uvedl, že žije s rodiči, má jednu vyživovací povinnost, má veden na své jméno bankovní účet, je zaměstnán s příjmem 9 900 Kč, má ostatní příjmy ve výši 30 000 Kč a odhadované výdaje činí 12 000 Kč měsíčně. V kartě nejsou uvedeny žádné ověřené dokumenty, které by žalovaný předkládal. 4. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla v souladu s ustanovením § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel neprověřoval úvěruschopnost žalovaného též předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů (např. předložením pracovní smlouvy, potvrzení o příjmu, dokladem SIPO, výpisem z účtu atd.). Původní věřitel neprověřoval úvěruschopnost žalovaného ani nahlédnutím do registrů dlužníků (např. [příjmení] apod.) Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo], podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu by