11 C 135/2020-47 — Okresní soud v Lounech

Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne [datum] žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 16 170 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována tři slova] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o půjčce [číslo] dne [datum], na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 1 400 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 23,72 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Dále žalovaný zvolil doplňkovou službu životního pojištění s poplatkem ve výši 290 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 305 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Uhradil pouze částku 1 520 Kč. Původnímu věřiteli vzniklo právo na úhradu úroků ve výši 23,72 % ročně z nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném jistinu ve výši 10 000 Kč, dlužný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 249,85 Kč, dlužný poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, dlužné úhrady za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 655,15 Kč, dlužný poplatek za pojištění ve výši 265 Kč, kapitalizované úroky ve výši 5 080,03 Kč (úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do [datum]), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 708,39 Kč (z dlužné jistiny od [datum], tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky do [datum]). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka. 1. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud nevyhověl návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání. Žalobkyně uvedla, že doklady uvedené v kartě zákazníka nemá žalobkyně ani právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici, neboť byly pouze předloženy a následně vráceny. 2. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaný jako zákazník se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 17 690 Kč, která zahrnuje částku 10 000 Kč, úrok ve výši 1 400 Kč, poplatek ve výši 2 000 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a pojištění ve výši 290 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku v 58 týdenních splátkách po 305 Kč s tím, že první splátku je povinen zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku do konce dalšího následujícího týdenního období. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. V případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 58 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 23,72 %. Výpůjční úroková sazba je stanovena jako fixní po celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Ve smlouvě je výslovně upraveno, že v případě, že dojde ve smyslu článku [číslo] druhé smluvních podmínek k prodloužení doby trvání smlouvy, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání smlouvy jistina úročena. Dle čl. 9 věta druhá bude-li zákazník v okamžiku splatnosti poslední splátky celkové dlužné částky v prodlení se zaplacením některé ze splátek nebo neuhradí-li poslední splátku celkové dlužné částky řádně a včas, prodlužuje se účinnost smlouvy do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Z karty zákazníka soud zjistil, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného předložením výplatní pásky, výpisem z účtu, pracovní smlouvou, nájemní smlouvou, když žalovaný potvrdil svým podpisem měsíční příjem ve výši 19 645 Kč a celkové výdaje 9 530 Kč, z toho částku 3 250 Kč na nájem, 5 000 Kč na domácnost a 1 280 Kč na splátky úvěrů. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. 3. Soud má za to, že v posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena v souladu s ustanovením § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouva o zápůjčce, na kterou se vztahuje též zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Dle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, jinak je smlouva neplatná. Dle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. Žalobkyně po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačila další důkazy k prokázání úvěruschopnosti. Z jiných zdrojů původní věřitel úvěruschopnost neprověřoval, i když žalovaný uváděl další splátky úvěrů (např. výpisy z nebankovních registrů apod.). Deklarované výdaje spojené s bydlením neodpovídají normativním nákladům na bydlení určeným pro rok 2016 na základě zákona o státní sociální podpoře. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Původní věřitel nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovaný zaplatil celkem částku 1 520 Kč a byla mu poskytnuta částka 10 000 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 8 480 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr a Nejvyšší soud. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku. I když je smlouva neplatná, tak žalovanému muselo být ze smlouvy zřejmé, že ke dni [datum] již měl vrátit celou poskytnutou částku. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že z obsahu smlouvy výslovně vyplývá, že v případě prodlení a tedy i prodloužení doby platnosti smlouvy