10 C 85/2023 — Okresní soud v Lounech

1.Žalobce se svojí žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud zrušil vyživovací povinnost k zletilému žalovanému stanovenou naposledy rozsudkem Okresního soudu v Lounech, č. j. , spisová značka, z 6. 6. 2013 s účinností od 15. 3. 2023, s odůvodněním, že žalovaný ukončil studium nastřední škole v oboru pečovatelské služby dne , datum, a od školního roku 2022/2023 opětovně studuje na stejné střední škole obor šítí oděvů, což je dle žalobce studium nadbytečné, stejné úrovně, nenavazující na původní ukončený obor a dle jeho názoru tak vyživovací povinnost zanikla, když žalovaný je schopen samostatně se živit. Po seznámení se skutečností, že žalovaný je plně invalidní argumentoval tím, že žalovaný by nalezl uplatnění v chráněné dílně. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soud ČR sp.zn. IV.US 1247/13 z 25.3.2014, které uzavírá, že za situace, kdy studium nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte. Současně odkazoval na rozhodnutí Ústavního soud ČR sp.zn. II.US 2112/14 z 30.9.2014 se závěrem, že obecné soudy se musí pečlivě zabývat konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností studia. Studium by mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. by mělo vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Nemělo by jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze prodlužovala mládí.2.Právní zástupce žalovaného uvedl, že žalovanému je 21 let, je autista s psychickými a fyzickými poruchami. Je nepředstavitelné ho postavit na ulici s invalidním důchodem s tím, aby se o sebe dále staral, kupoval oblečení, věci, stravoval se. Nelze jeho uplatnění realizovat ani v chráněných dílnách. Z lékařských zpráv vyplývá, že je třeba prodloužit vzdělávání žalovaného s ohledem na jeho zdravotní stav, když není schopen v současnosti pracovat. Bude to možné snad v budoucnosti. S ohledem na lékařské zprávy upozornil na to, že další studium, i když stejné úrovně, není samoúčelné, v podstatě toto studium pokračuje s odkazem na lékařské zprávy a doporučení lékařů. Nejedná se charakterově ani o studium, ale o výuku dětí se zvláštními potřebami. Trval na zamítnutí žaloby.3.Podle §§ 910, 911 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Jestliže oprávněný je shopen sám se živit, vyživovací povinnost zaniká.4.Ze shodných tvrzení účastníků bylo zjištěno a soud má za prokázané, že žalovaný je synem žalobce. Je již zletilý. Vyživovací povinnost byla naposledy stanovena rozsudkem Okresního soudu v Lounech, č. j. , spisová značka, z 6. 6. 2013 ve výši 5.000 Kč měsíčně. Žaloce ji plní řádně ve výši 5.000 Kč měsíčně.5.Předmět sporu a s tím souvisejícího dokazování byl soudem následně vymezen jako 1 ) zhodnocení nutnosti a potřebnosti dalšího vzdělávání žalovaného a posouzení účelnosti studia oboru stejné vzdělávací úrovně na střední škole pro jeho následné pracovní zařazení. 2 ) Současně zda dosavadní ukončený obor – pečovatelské služby, umožňuje pracovní zařazení žalovaného. A zhodnocení zda přiznaný invalidní důchod odůvodňuje zrušení vyživovací povinnosti.6.Žalobce argumentoval případným umístěním v chráněné dílně. Předložil i přílohy Národního pedagogického institutu ČR o míře nezaměstnanosti absolventů a statistiky o nezaměstnanosti absolventů podle oboru vzdělávání z kterých soud zjistil, že pracovní místa v oboru pečovatelské služby nejsou nedostupná ( zjištěno i z výtahů o nabídce pracovních míst z webu prace.cz ), míra nezaměstnanosti v tomto oboru je do 15 %. U šití oděvů se jednalo v roce 2021 o vyšší míru nezaměstnanosti, která v roce 2022 poklesla na 10 %. Žalobce současně dokládal své platby na byt matky žalovaného -výpisy z účtu , hypotéka – což však bylo učiněno následně nesporným, že platby probíhají na základě dohody o vypořádání SJM.7.Žalovaný tak těmito důkazy prokázal, že na pracovním trhu je dostatek pracovních míst v oboru pečovatelském, který žalovaný dostudoval. Je tak pro něj pracovní uplatnění.8.Zásadní tak následně pro posouzení schopnosti žalovaného se samostaně živit ( § 911 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ) a tedy případného zániku vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému bylo prokázání zdravotního stavu žalovaného, jeho invalidity a schopnosti účastnit se pracovního procesu nebo trvání vyživovací povinnosti z důvodu neschopnosti žalovaného se již samostaně živit aprohlobení vzdělání, i když studiem oboru stejné vzdělávací úrovně, k získání a prohloubení dovedností nevyvinutých v souvislosti s aktuálními zdravotními problémy a nutných k případnému zapojení do pracovního procesu.9.Z posudku o invaliditě z , datum, soud zjistil, že žalovaný byl posouzen invalidním invaliditou 3. stupně a je schopen na výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. Posudek odkazuje na zdravotní zprávy s tím, že je doporučeno žalovanému další vzdělávání typu E ( tedy stejné jaké absolvoval ). Ze zdravotní zprávy z , datum, , neurologické oddělení, soud zjistil a bylo potvrzeno v posudku , že žalovaný je dezorientovaný, není schopen úplné samostatnosti. Doporučeno ve vysoké míře podpůrných opatření pro pacienta i rodinu. Stejně tak i z doporučením školského poradenského zařízení z , datum, soud zjistil doporučení pokračovat v dalším vzdělávání v oboru typu E-šití oděvů. I z psychologického vyšetření z 19. 6. 202 vyplývá obdobný závěr, Aspergerův syndrom, nedostatek pozornosti, obsedantně kompulzivní porucha. Nevhodný je časový limit při práci.10.S ohledem na zejména na závěry posudku o invaliditě a doporučením školského poradenského zařízení vycházející z lékařských zpráv, tj. že žalovaný není schopen samostatnosti, výdělečná činnost pouze za zcela mimořádných podmínek - autista s psychickými a fyzickými poruchami a doporučení pokračování v dalším vzdělávání v oboru typu E, soud dospěl k závěru, že žalovaný pro získání alespoň částečné samostatnosti musí pokračovat ve studiu, i když v oboru obdobné úrovně . Toto je jednoznačný závěr jak školského poradenského zařízení, tak neurologů ( závěry čerpány i v posudku o invaliditě ). Soud tak uzavírá s ohledem na konkrétní situaci žalovaného, že další studium není studiem nadbytečným, prodlužováním mládí, ale studiem nutným k socializaci žalovaného a budoucího zařazení do pracovního procesu. S ohledem na závěry neurologického vyšetření a závěrů pedagogické poradny ( nesamostatnost, autista s psychickými a fyzickými poruchami) ani umístění v chráněné dílně není možné. Vyživovací povinnost žalobce tak dle soudu nadále trvá, žalovaný není schopen se sám živit. Je potřebné další studium, i když stejné úrovně, pro případné budoucí zařazení do pracovního procesu. Získaná invalidita 3. stupně a s ní související důchod kolem 16.000 Kč měsíčně s ohledem na zjištěné zdravotní postižení a situaci žalovaného není dostačujícím příjmem. Ten kompenzuje pouze náklady na zdravotní potřeby a náklady v souvislosti s handicapem žalovaného. Přiznání sociálních dávek v souvislosti s kompenzací handicapu nelze vést k závěru, že žalovaný je schopen sám se živit. Soudu tak nezbylo než žalobu zamítnout.11.Soud při závěrech o trvající vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému odkázal současně na závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2306/12 z 13.3.2013, který je na věc zcela přiléhavý, právní věta :„Objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně, z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte - jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výchovu a péči – v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče). Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností. Důsledky (i majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto musí jít hlavně k tíži toho, kdo (jako racionální bytost) dítě na svět - dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků - přivedl, tedy rodiče pokud to samozřejmě jeho majetkové možnosti objektivně umožňují. Tu je namístě uvést, že názor odvolacího soudu o automatickém zániku vyživovací povinnosti pouze v důsledku přiznání invalidního důchodu a příspěvku na péči je v protikladu i s názorem doktríny. V ní se praví, že „jestliže dítě nenabude schopnosti samostatně se živit např. z důvodu plné invalidity, vyživovací povinnost rodičů bude trvat po dobu celého jeho života“ (srov. např. Hrušáková, M.: Zákon o rodině/Zákon o registrovaném partnerství, 4. Vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, str. 398;podobně srov. Kovářová, D.: Rodina a výživné, Vyživovací povinnost rodičů, dětí a dalších příbuzných, Leges, Praha,