7 C 210/2024-24 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Lounech žalobu, kterou se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 816 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru dne , datum, na základě, které byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni částku 21 812 Kč zahrnující i souhrnný poplatek ve výši 9 816 Kč, v týdenních splátkách po 364 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, zaplatil částku 2 000 Kč. Žalobkyně prověřovala žalovaného zejména kontrolou v databázi neplatných dokladů, kontrolou rodného čísla, náhledem do záznamu insolvenčního rejstříku, kontrolou zaměstnání telefonicky, kontrolou platební historie žalovaného u žalobkyně, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta. Před podáním žaloby byla žalovanému zaslaná výzva dle § 142a o. s. ř.2. Ve věci byl vydán zdejším soudem elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému.3. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalobkyně omluvila svou neúčast u jednání a souhlasila s projednáním věci bez jeho přítomnosti a žalovaný se k jednání nedostavil.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , informace o smlouvě, evidenční karty, soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému jako spotřebiteli úvěr v hotovosti ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 2 376 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 840 Kč v 60 týdenních splátkách po 363,60 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí jistiny. Dle evidenční karty klienta žalovaný uvedl, že je svobodný, bezdětný, adresu zaměstnavatele, pracovní poměr na dobu určitou do 31. 5. 2023, základní vzdělání. Uvedl příjem ze zaměstnání , hodnota, Kč a výdaje na bydlení , hodnota, Kč a životní minimum na ověření , hodnota, Kč. Předložil pracovní smlouvu, potvrzení o příjmu. Předžalobní výzvou předanou k poštovní přepravě dne 11. 10. 2023 byl žalovaný vyzván k zaplacení žalobkyní ve lhůtě 7 dnů od doručení upomínky s upozorněním na možnost soudního vymáhání.5. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když z důkazů vyplývá, že úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně výdajů žalovaného (např. výpisem z účtu, dokladem SIPO apod.). Při týdenních splátkách ve výši 364Kč by měsíčně vynaložil částku 1 456Kč (4x364). Při zvážení trvání pracovního poměru žalovaného do 31. 5. 2023, by měl splátky platit ještě v době po skončení pracovního poměru. Skutečnosti výše příjmu žalovaného v době po skončení pracovního poměru nebyla nijak posuzovaná. Soud odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil (např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka, daňovým přiznáním apod.). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.6. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost převzal. Převzal-li žalovaný plnění na základě neplatné smlouvy, byl povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. k prokázání tvrzení o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, o jiném právním posouzení. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 12 000 Kč a žalovaný zaplatil celkem částku 2 000 Kč, na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 10 000 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou podanou k přepravě dne 11. 10. 2023 ve lhůtě do 7 dnů od doručení upomínky, žalovaný se dostal do prodlení od 13. 12. 2022. Nárok na zákonný úrok z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.7. Žalobkyně měla v řízení úspěch jen částečný, požadovala náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč. Soud přiznal žalobkyni v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. ná