1 C 52/2025-53 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 26 202 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . IČ , IČO, (dále jen „původní věřitel“) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dne , datum, , na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli úroky a úhrady za služby. Celkovou částku 22 302 Kč se zavázala uhradit v měsíčních splátkách po 1 593 Kč, poslední splátka byla splatná dne 10. 2. 2024. Žalovaná uhradila celkem 2 100 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 11 179,38 Kč, dlužnou část úhrad za služby ve výši 5 040 Kč, kapitalizované úroky ve výši 528,64 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 229,56 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení 1 448,27 Kč, úhrady za hotovostní splácení v místě bydliště 2 005,71 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč, úrok za dobu od 11. 2. 2024 do 22. 4. 2024 z dlužné jistiny ve výši 619,76 Kč. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované. Vycházel z údajů uvedených žalovanou v zákaznické kartě a ověřil je doklady uvedeným v zákaznické kartě, které se předkládají při podání žádosti o úvěr. Původní věřitel je nemá k dispozici. Pohledávky byly postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni.2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti zástupce žalobkyně, který se z jednání omluvil. Žalovaná se k jednání nedostavila.3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku včetně částky ve výši 10 302 Kč, která zahrnuje úrok ve výši 609 Kč, částku za poskytnutí úvěru ve výši 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 1 653 Kč a za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti poplatek 2 160 Kč, to vše ve 14 splátkách po 1 593 Kč počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí finanční částky ve výši 12 000 Kč v hotovosti. Ze žádosti o úvěr ze dne , datum, podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované z výplatních pásek a pracovní smlouvy, kdy žalovaná potvrdila svůj příjem ve výši , hodnota, Kč, a výdaje v celkové výši , hodnota, Kč. Žalovaná uvedla nájemní bydlení, zdroj příjmu z pracovního poměru, tvrzené údaje poskytovatel úvěru ověřoval z pracovních smluv, výplatních pásek.4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že pohledávky z výše uvedené smlouvy byly postoupeny žalobkyni a původní věřitel oznámil postoupení pohledávek žalované dopisem ze 14. 6. 2024. Dopisem ze dne 10. 9. 2024 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně, a to ve lhůtě do 25. 9. 2024. Oznámení bylo dle podacího lístku podáno k poštovní přepravě dne 11. 9. 2024.5. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejichž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované též předložením dokladů ze strany žalované, které předložil a z níž vyplývá, že poskytovatel úvěru se při prověřování úvěruschopnosti zaměřil na příjmy žalované. Žádným způsobem však nebyly ověřeny měsíční výdaje žalované, ač se tyto jeví s ohledem na tvrzenou výši jako nereálné. Ze statistických výdajů nebo částek životního minima nelze vycházet, pokud nejsou porovnány z faktickými výdaji. Z jiných zdrojů nebyla úvěruschopnost ověřována. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18 a judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč a žalovaná zaplatila celkem částku 2 100 Kč, soud určil bezdůvodné obohacení ve výši 9 900 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Mezi účastníky pak nebyl prokázán spor ohledně možnosti žalované vrátit poskytnutou jistinu. Na platnost postoupení pohledávek nemá vliv jiná právní kvalifikace nároku provedeného soudem. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. I když je smlouva neplatná, tak žalovaná byla v oznámení o postoupení pohledávky vyzvána k vrácení dlužné částky a již ze smlouvy bylo zřejmé, že uplynula sjednaná splatnost závazku. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.6. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého byla v řízení převážně úspěšná žalovaná. Soud při stanovení míry úspěchu a neúspěchu musí přihlížet i k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku požadovaného účastníkem „do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Žalované však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.