32 C 328/2024-22 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni , částka, spolu s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu smlouvy o úvěru, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, , se žalovaným dne , datum, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, , který měl být splacen nejpozději do , datum, . Žalovaný úvěr vyčerpal, řádně jej však nesplatil v dohodnutém termínu, a to ani přes výzvu právní předchůdkyně žalobkyně. Za dobu trvání smlouvy žalovaný neuhradil ničeho. Dlužná částka byla dle žaloby tvořena pouze jistinou úvěru. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení z žalované částky za období, jak je specifikováno výše.2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané následujícími listinami: Oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, + Podacím lístkem, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Seznamem postoupených pohledávek. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.3. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména dále popsán níže, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne , datum, měl soud za prokázané znění této smlouvy, zejména výši úvěru , částka, , celkovou dlužnou částku k zaplacení úvěru , částka, a že úvěr měl být splácen ve 65. týdenních splátkách. Celková dlužná částka byla tvořena jistinou , částka, , úrokem , částka, , úplatou za poskytnutí úvěru , částka, a pojistným , částka, . Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 56 % ročně a RPSN činila 233,88 % (byť číslo je na listině špatně čitelné). Shodně vyplývá také z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.Zákaznickou kartou – Žádostí o úvěr ze dne , datum, měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného na základě informací, které žalovaný vyplnil v tomto formuláři. Žalovaný uvedl, že je svobodný, žije s rodiči, má základní vzdělání, nevyživuje žádnou nezaopatřenou osobu, nemá auto. Dále uvedl, že je zaměstnaný na plný úvazek jako skladník s příjmem , částka, měsíčně, další čisté příjmy domácnosti uvedla částkou , částka, měsíčně. Své výdaje odhadl částkou , částka, měsíčně a uvedl, že nesplácí jiné úvěry či zápůjčky, ani jiné pohledávky. Příjmy žalovaného byly údajně ověřeny pracovní smlouvou a dvěma výplatními páskami, takto mohly být nicméně ověřeny pouze příjmy ze zaměstnání, které netvořily ani polovinu příjmu, s nímž právní předchůdkyně žalobkyně kalkulovala. Další uvedený příjem nebyl ověřen nijak, nebylo ověřeno ani tvrzení o absenci dalších závazků.Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, učiněnou zástupcem žalobkyně + Podacím lístkem ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby řádně vyzvala prostřednictvím svého zástupce žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu, a že se tato výzva žalovanému dostala do dispozice.5. Z výpisu řízení EXE a E je patrné, že proti žalovanému bylo v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedeno pět exekučních řízení, po jejím uzavření bylo zahájeno dalších šest exekučních řízení.6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kdy měl za prokázané, že žalovanému bylo vyplaceno , částka, z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalobkyně nicméně neprokázala, že její právní předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného, která si žádným způsobem neověřila, neověřila si jeho příjmy, výdaje ani další závazky. Z předložených listin je patrné, že žalovaný uvedl příjem ze zaměstnání, který nedosahoval ani minimální zaručené mzdy, dále uvedl další příjem domácnosti, který u něhož nebyl uveden ani zdroj. Žalovaný dále uvedl výdaje, které zřejmě neodpovídají realitě a zamlčel své dřívější nesplacené závazky i to, že některé byli již exekučně vymáhané. Soud zjistil, že proti žalovanému byla vedena řada exekučních řízení již před uzavřením úvěrové smlouvy, což právní předchůdkyně žalobkyně nezjistila. Z toho je evidentní, že údaje uvedené v kartě zákazníka byly nepravdivé, právní předchůdkyně žalobkyně si je nijak neověřila a karta zákazníka byla vyplněna s jasným záměrem vytvořit žalovanému alespoň nějaký příjem, z nějž by byl schopen poskytovaný úvěr splácet. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.9. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí,