46 C 94/2025-28 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně doručila Okresnímu soudu v Mostě dne , datum, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala zaplacení částky , částka, s úrokem a s úrokem z prodlení. Žalobkyně uvedla, že žalobkyně jako věřitelka (úvěrující) uzavřela dne , datum, se žalovaným jako dlužníkem (úvěrovaným) smlouvu o používání kreditní karty mBank č. , Anonymizováno, (dále jen smlouva), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěrového limitu žalovanému ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal úvěr splácet. Úvěr byl úročen úrokovou sazbou ve výši 23,8 % p. a. Protože žalovaný nesplatil splátky za měsíce leden, únor, březen 2024, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru ke dni , datum, . Dle žalobkyně tvoří žalovaná částka jistinu ve výši , částka, a kapitalizovaný úrok ke dni , datum, ve výši , částka, . Žalobkyně požaduje úrok a úrok z prodlení za následující období. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu.2. Žalobkyně uvedla, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného, přičemž vycházela z informací uváděných žalovaným. Tyto informace byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi žalobkyně a s principy obezřetného úvěrování. Žalobkyně zejména prověřila žalovaného v interním blacklistu, bankovním a nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a databázi ztracených a odcizených dokladů ministerstva vnitra. Banka porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté dle statistických dat. Nebyla zjištěna skutečnost bránící poskytnutí úvěru.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Účastníci souhlasili dle § 115a o. s. ř. s rozhodnutím věci bez jednání, resp. ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se má za to, že s takovým postupem souhlasí, když se k jim zaslané výzvě ve stanovené lhůtě nevyjádřili (žalovanému byla výzva k vyjádření společně se žalobou doručena náhradně na adresu trvalého pobytu zjištěnou z centrální evidence obyvatel).5. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:6. Z prohlášení o daňovém rezidentství ze dne , datum, vyplývá, že žalovaný prohlásil, že je daňovým rezidentem v České republice.7. Ze smlouvy o vedení účtu u mBank ze dne , datum, je patrné, že na základě této smlouvy byl žalovanému zřízen běžný účet u žalobkyně.8. Ze žádosti o vydání kreditní karty mBank vyplývá, že žalovaný žije v registrovaném partnerství, je vyučený, má vlastní byt, je zaměstnán jako dělník v automobilovém průmyslu s měsíčním příjmem , částka, , splátky dřívějších úvěrů měly dosahovat , částka, (na neúčelový či hypoteční úvěr). Žalovaný požádal o úvěrový limit ve výši , částka, .9. Z interního dokumentu banky souvisejícího s posouzením úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že v době sjednávání úvěru (duben 2021) byl pro žalovaného evidován údaj o celkové výši nezajištěných úvěrů v částce , částka, . Celková výše splátek činila , částka, . Disponibilní příjem žalovaného byl uveden v částce , částka, .10. Ze smlouvy o používání kreditní karty mBank č. , Anonymizováno, /2019 ze dne , datum, a z formuláře pro standardní informaci o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši , částka, , který se žalovaný zavázal splácet. Úvěr byl úročen sazbou 23,8 % p. a. a RPSN úvěru činila 29,12 %. Smlouva byla uzavřena distančně.11. Z výpisu z kreditní karty je zřejmé, že žalovaný úvěrový limit čerpal, avšak v plné výši zůstal úvěrový limit nesplacen.12. Z dopisu ze dne , datum, je patrné, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši , částka, na splatných splátkách, jinak dluh zesplatní. Dopis byl zasílán dle přiložené dodejky žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu, kde byl nevyzvednut.13. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě rovněž před podáním žaloby. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dle podacího archu pošty téhož dne na adresu uvedenou žalovaným ve smlouvě (dle přiloženého dokladu o odeslání).14. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.15. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.16. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.21. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.22. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.23. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.24. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.25. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociáln