64 C 4/2025-24 — Okresní soud v Náchodě

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, domáhal po žalovaném zaplacení částky 2 000 EUR s příslušenstvím, jak je specifikováno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobce svůj žalobní nárok odůvodnil tím, že žalovaný podepsal uznání dluhu, čímž potvrdil a uznal dluh vůči žalobci ve výši 2 000 EUR. Dluh představuje doplatek 3 právních zastoupení, který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 300 EUR do posledního dne v kalendářním měsíci, přičemž celá suma měla být splacena nejpozději , datum, .2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporoval.3. Jelikož je žalobce cizí právnickou osobou , Anonymizováno, ), soud nejprve posuzoval, zda je ve věci dána jeho mezinárodní příslušnost, a to v souladu s přímo použitelným nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, „Brusel I bis“. Žalovaný má bydliště v České republice v obvodu zdejšího soudu, který je proto mezinárodně příslušný v souladu s čl. 4 odst. 1 nařízení, neboť „nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“ Protože se v daném případě jedná o závazkový vztah mezi účastníky s mezinárodním prvkem, zabýval se soud dále určením rozhodného práva, které se bude na dohodu o uznání dluhu vztahovat. Vyšel přitom z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, „Řím I“. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla v dohodě o uznání dluhu provedena volba práva podle čl. 3 tohoto nařízení, budou se veškeré vztahy a práva z ní vyplývající řídit podle čl. 4 bodu 1 písm. b) právem , Anonymizováno, (jednostranné právní jednání – uznání dluhu souvisí se smlouvou o poskytování služeb – smlouva o právním zastoupení, platně sepsané na , Anonymizováno, dle čl. 11 bodu 3 téhož nařízení).4. Soud vyzval oba účastníky, aby sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že žalobce s tímto souhlasil a žalovaná ve stanovené lhůtě proti rozhodnutí bez jednání ničeho nenamítala, rozhodl soud podle § 115a o. s. ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených účastníky.5. Soud, vycházeje z obsahu spisu, učinil ve věci následující skutková zjištění:6. Z uznání dluhu soud zjistil, že žalovaný uznal vůči žalobci dluh 2 000 EUR spočívající v doplatku 3 právních zastoupení, který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 300 EUR do posledního dne v kalendářním měsíci.7. Soud po provedeném dokazování dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:8. Žalovaný uznal vůči žalobci dluh 2 000 EUR spočívající v doplatku 3 právních zastoupení, který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 300 EUR do posledního dne v kalendářním měsíci.9. Po právní stránce soud věc posoudil takto: Slovenská právní úprava v rámci zákonných úroků z prodlení rozlišuje úroky z prodlení podle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občianského zákonníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občianský zákonník“ nebo „obč. zák.“), a úroky z prodlení podle § 369 slovenského obchodního zákonníku. V občanskoprávních vztazích nelze výši sazby úroků z prodlení sjednat smluvně, tj. smluvní strany se nemohou dohodnout na vyšší než zákonem stanovené sazbě, na rozdíl od obchodněprávních vztahů, kde se upřednostňuje dohoda podnikatelů o výši úroků z prodlení; pokud nebyla sazba sjednána, vzniká věřiteli v případě prodlení nárok na úroky z prodlení v zákonné výši. Zákonným úrokem je proto jednoduchý úrok z prodlení, jehož výši určuje zákon podle toho, zda se v daném případě jedná o občanskoprávní nebo obchodněprávní vztah. Úrok z prodlení podle občanského práva lze sjednat maximálně ve výši stanovené zákonem (tj. lze sjednat i nižší sazbu), přičemž v případě neexistence smluvní úpravy jsou úroky z prodlení, pokud je věřitel požaduje, automaticky stanoveny v zákonné výši. V obchodněprávních vztazích může být úrok z prodlení vyšší nebo nižší než zákonný úrok a zákonný úrok je relevantní pouze v případě neexistence smluvní dohody.10. Z dohody o uznání dluhu nevyplývá, že by si strany sjednaly výši úroků z prodlení, a tudíž je bez významu, že by se mohlo jednat o obchodněprávní vztah.11. Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. V případě promlčeného dluhu má takové uznání tento právní účinek pouze tehdy, pokud osoba, která dluh uznala, věděla, že je promlčen.12. Podle § 517 odst. 1 věty první obč. zák. je dlužník, který nesplní svůj dluh řádně a včas, v prodlení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.13. Výše zákonných úroků z prodlení pro občanskoprávní vztahy na Slovensku je stanovena nařízením vlády č. 87/1995 Z. z. a vychází ze základní úrokové sazby Evropské centrální banky. Podle čl. 3 tohoto nařízení „výše úroků z prodlení je o pět procentních bodů vyšší než základní úroková sazba Evropské centrální banky platná v první den prodlení s plněním peněžitého dluhu“. Ke dni vzniku prodlení, tj. , datum, tak činila výše zákonného úroku z prodlení na , adresa, ,50 % ročně, jak vyplývá z údajů Evropské centrální banky ve spojení s § 3 shora citovaného nařízení (4,50 % základní úroková sazba platná k , datum, + 5 %).14. Vzhledem k tomu, že žalovaný v dohodě o uznání dluhu uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 2 000 EUR co do důvodu a výše, uplatnila se zde ve smyslu § 558 občianského zákonníku vyvratitelná právní domněnka o existenci dluhu v době jeho uznání. Tato domněnka nebyla v řízení nikterak vyvrácena. Soud má tedy za prokázané, že žalobcem tvrzený dluh existoval v jím tvrzené výši. V rámci každého sporného řízení, tedy i v rámci tohoto řízení, má žalobce dvě základní procesní povinnosti, první je povinnost tvrzení, druhou pak povinnost důkazní. Povinnost tvrzení znamená, že žalobce je povinen uvést všechny pro věc rozhodné skutečnosti, druhá pak, že všechny pro věc rozhodné skutečnosti musí prokázat. Domáhá-li se žalobce ve sporném řízení zaplacení pohledávky, tj. peněžité částky, musí tvrdit všechny právně významné konkrétní okolnosti o vzniku, existenci a výši pohledávek. Této povinnosti žalobce s ohledem na výše uvedený závěr o skutkovém stavu, dostál. S ohledem na výše uvedené tak bylo dle procesní teorie důkazního břemena na žalovaném v rámci tohoto řízení prokázat, že pohledávka vůbec nevznikla, popřípadě, že již došlo, byť částečně, k uhrazení žalované částky žalovaným. Žalovaný, v řízení zcela pasivní, toto netvrdil a ani z provedeného dokazování se opak nepodává. Soud tedy uzavírá, že dluh trvá, když v řízení nebylo prokázáno jeho zaplacení. Soud žalobci rovněž přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši požadované žalobcem, když počátek prodlení soud považuje za odpovídající skutkovým zjištěním. Zákonný úrok z prodlení je potom žalobci přiznán v jím žádané výši zákonné sazby od , datum, do zaplacení. Lhůta k plnění byla určena jako třídenní dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 117 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 517 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Výše uvedenou částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.