8 C 296/2021-11 — Okresní soud v Novém Jičíně

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vnikl z titulu neuhrazeného televizního poplatku, který byl žalovaný z pozice držitele televizního přijímače žalobci povinen platit podle zvláštního zákona. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalovaný se dne [datum] přihlásil do příslušné evidence držitelů televizního přijímače jakožto poplatník televizního poplatku. Tento poplatek však včas a řádně nehradil, neboť žalobci nezaplatil platby za období od července 2018 do srpna 2020 celkem v částce [částka]. Žalobce žalovaného ke splnění této povinnosti písemně vyzval, žalovaný však ani poté ničeho neuhradil. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ustanovení § 3 odst. 2) zákona č. 348/2005 Sb. je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. činí měsíční výše televizního poplatku [částka]. Podle ustanovení § 7 odst. 2) zákona č. 348/2005 Sb. je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Podle ustanovení § 7 odst. 3) zákona č. 348/2005 Sb. je-li poplatníkem fyzická osoba, která je podnikatelem 13), nebo právnická osoba, rozhlasový nebo televizní poplatek se platí čtvrtletně nejpozději do patnáctého dne prvního měsíce každého kalendářního čtvrtletí. Poprvé se rozhlasový nebo televizní poplatek platí počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž se taková osoba stala poplatníkem, až do konce příslušného kalendářního čtvrtletí v měsíční výši a je splatný nejpozději do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce. Podle § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. z. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění vlastního také úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Žalovanému jakožto držiteli televizního přijímače vznikla v souvislosti s citovaným ustanovením § 3 odst. 2) zákona č. 348/2005 Sb. povinnost hradit žalobci televizní poplatky ve výši stanovené tímto zákonem. Žalovaný tuto povinnost řádně nesplnil, když žalobci neuhradil poplatky za období od 7/ 2018 do 8/ 2020 v celkové výši [částka]. Žalobci tak vzniklo právo požadovat po žalovaném zákonný úrok z prodlení, jak vyplývá z ustanovení § 1970 občanského zákoníku, přičemž výše úroků z prodlení je dána ustanovením § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalobce byl ve věci zcela úspěšný, soud mu přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Tato částka zahrnuje náklady na zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a paušální náhradu za hotové výdaje žalobce ve výši [částka] za dva úkony po [částka] (podání žaloby a výzva) v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 občanského soudního řádu, jejichž výše vyplývá z § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Pokud se žalobce domáhal též úhrady nákladů řízení představujících odměnu advokáta a režijní paušály, má soud za to, že tyto žalobcem vynaložené náklady nebyly potřebné k účelnému uplatňování práva. Česká televize jako veřejnoprávní instituce by měla při vymáhání dlužných televizních poplatků volit co možná nejšetrnější prostředky. Vzhledem ke skutečnosti, že po skutkové i právní stránce se jedná o jednoduchý spor, není zde dán důvod, proč by žalobu měl vyhotovovat a podávat soukromý subjekt – advokát. Ve sporech o neuhrazení televizních poplatků nelze očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize Ústavní soud zaujal stanovisko, že v těchto případech je žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama, neboť vzhledem k jejímu výsadnímu postavení lze na ni klást v určitých ohledech srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (blíže nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 3344/12 a II. ÚS 405/2014). Z tohoto důvodu náhradu nákladů spojených s právním zastoupením soud žalobci pro jejich neúčelnost nepřiznal a přiznal žalobci pouze paušální náhradu jeho hotových výdajů.