8 C 322/2020-10 — Okresní soud v Novém Jičíně

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 20. 8. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. V žalobě uvedla, že původní věřitel [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Na základě Smlouvy byl [název] povinen poskytovat žalovanému veřejně dostupné služby elektronických komunikací, a to včetně služeb s nimi souvisejícími, které nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu ustanovení § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (jedná se zejména o tzv. služby třetích stran či služby obsahu). Žalovaný se zavázal za veškeré poskytované služby řádně platit ceny dle platného Ceníku služeb, a to nejpozději do 18 kalendářních dnů ode dne vystavení. [název] zcela v souladu se smlouvou služby žalovanému poskytoval a tyto poskytnuté služby vždy žalovanému vyúčtoval v pravidelném Vyúčtování služeb. Žalovaný však přestal [právnická osoba] platit řádně a včas za poskytnuté služby, a ke dni podání žalobního návrhu žalovaný dluží žalobkyni z dosud neuhrazených vyúčtování 8 970 Kč. Žalobkyně požaduje úrok z prodlení až od prvního dne prodlení u nejmladšího vyúčtování cen služeb. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 6. 2019. Žalovanému bylo zasláno oznámení o postoupení pohledávky. Předžalobní upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne 19. 7. 2019. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud věc projednal bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť měl náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin a nemusel založit své rozhodnutí ve věci na závěru o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene některým z účastníků řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1696/2005). Podle § 1 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále též„ ZEK“), tento zákon se nevztahuje na obsah služeb poskytovaných prostřednictvím sítí elektronických komunikací, jako je obsah rozhlasového a televizního vysílání, finančních služeb a některých služeb informační společnosti, není-li dále stanoveno jinak. Oddělením regulace přenosu od regulace obsahu nejsou dotčeny vazby, které mezi nimi existují, zejména pro zaručení mediální plurality, kulturní rozmanitosti a ochrany spotřebitele. Podle § 2 písm. n) ZEK, pro účely tohoto zákona se rozumí službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Soud věc po právní stránce hodnotil dle citovaných ustanovení zákona č. 127/2005 Sb., když především dospěl k závěru, že se jedná o platby za služby třetích stran, kde je dána pravomoc soudu. Žalobkyně na základě uzavřené smlouvy umožnila žalovanému využívat takovéto služby, které také žalovaný míře využíval. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně úroků z prodlení, jejichž výše je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., jež určovalo v době prodlení žalovaného výši úroků z prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 970 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.