8 C 83/2022-11 — Okresní soud v Novém Jičíně

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vnikl z titulu neuhrazeného televizního poplatku, který byla žalovaná z pozice držitele televizního přijímače žalobkyni povinna platit podle zvláštního zákona. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud věc projednal bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť měl náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin a nemusel založit své rozhodnutí ve věci na závěru o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene některým z účastníků řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1696/2005). S ohledem na zjištění učiněná z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: V souladu § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích v platném znění, jestliže je fyzická nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka televizního poplatku s povinností platit, pokud České televizi po její písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě. Jelikož žalovaná v zákonné lhůtě na písemnou výzvu žalobkyně, jakožto provozovatele televizního vysílání ze zákona nereagovala, žalobkyně ji dle shora cit. zákona zařadila do evidence poplatníků s povinností hradit televizní poplatky. O této skutečnosti byla žalovaná písemně žalobkyní informována. Shora popsaným jednáním se stala žalovaná poplatníkem televizního poplatku ze zákona a současně žalované vznikla povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaná tento poplatek však včas a řádně nehradila, neboť žalobkyni nezaplatila platby za období od září 2019 do prosince 2020 celkem v částce [částka]. Žalobkyně žalovanou ke splnění této povinnosti písemně vyzvala, žalovaná však ani poté ničeho neuhradila. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ustanovení § 3 odst. 2) zákona č. 348/2005 Sb. je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. činí měsíční výše televizního poplatku [částka]. Podle ustanovení § 7 odst. 2) zákona č. 348/2005 Sb. je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Podle ustanovení § 7 odst. 3) zákona č. 348/2005 Sb. je-li poplatníkem fyzická osoba, která je podnikatelem 13), nebo právnická osoba, rozhlasový nebo televizní poplatek se platí čtvrtletně nejpozději do patnáctého dne prvního měsíce každého kalendářního čtvrtletí. Poprvé se rozhlasový nebo televizní poplatek platí počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž se taková osoba stala poplatníkem, až do konce příslušného kalendářního čtvrtletí v měsíční výši a je splatný nejpozději do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce. Podle § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. z. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění vlastního také úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Žalované jakožto držiteli televizního přijímače vznikla v souvislosti s citovaným ustanovením § 3 odst. 2) zákona č. 348/2005 Sb. povinnost hradit žalobkyni televizní poplatky ve výši stanovené tímto zákonem. Žalovaná tuto povinnost řádně nesplnila, když žalobkyni neuhradila poplatky za období od 9/ 2019 do 12/ 2020 v celkové výši [částka]. Žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po žalované zákonný úrok z prodlení, jak vyplývá z ustanovení § 1970 občanského zákoníku, přičemž výše úroků z prodlení je dána ustanovením § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, soud jí přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Tato částka zahrnuje náklady na zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a paušální náhradu za hotové výdaje žalobce ve výši [částka] za dva úkony po [částka] (podání žaloby a výzva) v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 občanského soudního řádu, jejichž výše vyplývá z § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Pokud se žalobkyně domáhala též úhrady nákladů řízení představujících odměnu advokáta a režijní paušály, má soud za to, že tyto žalobkyní vynaložené náklady nebyly potřebné k účelnému uplatňování práva. Česká televize jako veřejnoprávní instituce by měla při vymáhání dlužných televizních poplatků volit co možná nejšetrnější prostředky. Vzhledem ke skutečnosti, že po skutkové i právní stránce se jedná o jednoduchý spor, není zde dán důvod, proč by žalobu měl vyhotovovat a podávat soukromý subjekt – advokát. Ve sporech o neuhrazení televizních poplatků nelze očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize Ústavní soud zaujal stanovisko, že v těchto případech je žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama, neboť vzhledem k jejímu výsadnímu postavení lze na ni klást v určitých ohledech srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (blíže nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 3344/12 a II. ÚS 405/2014). Z tohoto důvodu náhradu nákladů spojených s právním zastoupením soud žalobkyni pro jejich neúčelnost nepřiznal a přiznal žalobkyni pouze paušální náhradu jejích hotových výdajů.