12 C 109/2023-16 — Okresní soud v Novém Jičíně

Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dlužných televizních poplatků spolu s úrokem z prodlení. V žalobě uvedla, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost splnil žalovaný dne [datum]. Zároveň vznikla žalovanému povinnost dle zákona č. 348/2005 Sb. platit televizní poplatek ve stanovené výši 135 Kč. Žalovaný nedostál své povinnosti a vznikl mu tak celkový dluh ve výši 810 Kč, a to za období [číslo] - [číslo]. Dále žalobkyně uvedla, že písemně vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky, žalovaný však nesplnil svou povinnost ani v dodatečné lhůtě. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil. Soud vzal za prokázané, že žalovaný se dne [datum] přihlásil jako poplatník televizních poplatků. Žalovaný neuhradil televizní poplatky za období [číslo] – [číslo], tedy za 6 měsíců po 135 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovaného k úhradě dlužných televizních poplatků a úroků z prodlení; dopis byl doručen žalované dne [datum]. Žalobkyně vynaložila na odeslání výzvy částku ve výši 64 Kč, a to na základě dohody o poskytování služeb ze dne [datum] uzavřené se společností [právnická osoba] Při zjišťování skutkového stavu vycházel soud z následujících listin: z potvrzení o přihlášení, z výpisu detailu dluhů, z dopisu žalobkyně ze dne [datum], včetně dodejky a z Rámcové dohody o poskytování služeb ze dne [datum]. Dle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Dle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč. Dle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., je-li poplatníkem fyzická osoba, je televizní poplatek splatný nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce. Shora uvedený skutkový stav soud posoudil dle cit. ustanovení zákona č. 348/2005 Sb. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovaný jako vlastník televizního přijímače byl povinen platit televizní poplatky, avšak za shora uvedené období tak neučinil. Žalobkyně přitom vyúčtovala výši televizního poplatku v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 348/2005 Sb. Soud proto žalobě vyhověl, a to včetně úroků z prodlení dle ust. § 7 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb. Ve spojení s ust. § 1970 občanského zákoníku a s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. v kapitalizované výši 68,73 Kč ke dni podání žaloby. Pokud se týká nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle ust. § 513 o.z., které žalobkyně požadovala (a byly jí přiznány) ve výši 64 Kč, pak soud má za prokázané vynaložení těchto nákladů ve vztahu k výzvě k zaplacení dluhu, která byla žalovanému skutečně odeslána, přičemž výše těchto nákladů vyplývá z dohody, jež žalobkyně uzavřela právě pro tyto účely se třetí osobou, kdy cena za zaslání dopisu prostřednictvím pošty odpovídá obvyklé ceně za tyto služby a zároveň se jedná o částku nižší, než je částka, kterou by soud jinak žalobkyni přiznal jako paušální náhradu za tento úkon podle vyhl. 254/2015 Sb. Pokud se žalobkyně domáhala též úhrady nákladů řízení představujících odměnu advokáta a režijní paušály, má soud za to, že tyto žalobkyní vynaložené náklady nebyly potřebné k účelnému uplatňování práva. Česká televize jako veřejnoprávní instituce by měla při vymáhání dlužných televizních poplatků volit co možná nejšetrnější prostředky. Vzhledem ke skutečnosti, že po skutkové i právní stránce se jedná o jednoduchý spor, není zde dán důvod, proč by žalobu měl vyhotovovat a podávat soukromý subjekt – advokát. Ve sporech o neuhrazení televizních poplatků nelze očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize Ústavní soud zaujal stanovisko, že v těchto případech je žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama, neboť vzhledem k jejímu výsadnímu postavení lze na ni klást v určitých ohledech srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (blíže nález Ústavní soudu ve věci I. ÚS 3344/12 a II. ÚS 405/2014). Z toho důvodu náhradu nákladů spojených s právním zastoupením soud žalobkyni pro jejich neúčelnost nepřiznal a přiznal žalobkyni pouze paušální náhradu jejich hotových výdajů, tj. soudní poplatek 400 Kč a paušální náhradu za jeden úkon po 100 Kč dle vyhl. 254/2015 Sb., a to za podání žaloby, když žalobkyni již nelze přiznat paušální náhradu za předžalobní výzvu, za kterou byla žalobkyni přiznána skutečně vynaložená částka ve výši 64 Kč (viz odstavec výše). Ve smyslu ust. § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.) soud věc projednal a rozhodnul bez nařízení jednání.