20 C 293/2024-64 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 11 798 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, (dále také jen „věřitel) uzavřela se žalovanou dne 21. 11. 2007 smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli částku 20 352 Kč sestávající z jistiny ve výši 12 000 Kč a ze souhrnného poplatku ve výši 8 352 Kč v hotovosti v 53 týdenních splátkách, přičemž smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tj. 53 týdnů od data podpisu smlouvy, tj. dnem 26. 11. 2008. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 8 554 Kč, kdy tato částka byla ve výši 8 352 Kč započtena na souhrnný poplatek a ve výši 202 Kč na jistinu. Žalovaná tak dluží žalobkyni na jistině částku 11 798 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka za žalovanou postoupena na společnost SECAPITAL S.á.r.l. a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 pak byla pohledávka postoupena touto společností na žalobkyni.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala. Na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaná nevyjádřila, přičemž byla rovněž poučena o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaná s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání.3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:4. Ze smlouvy o půjčce, že dne 27. 11. 2007 byla mezi věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o půjčce, na základě které poskytl věřitel žalované půjčku ve výši 12 000 Kč, jejíž převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutou půjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 352 Kč v 53 týdenních splátkách ve výši 384 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, dle kterých měla žalobkyně na základě čl. 8 právo požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky v případě, že žalovaná neuhradí příslušnou splátku včas.5. Ze smluv o postoupení pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky, z přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek a z podacího archu soud zjistil, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka za žalovanou postoupena na společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 pak byla pohledávka postoupena touto společností na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisy ze dne 25. 6. 2015 a 14. 9. 2018, Anonymizováno6. Z předžalobní výzvy právního zástupce ze dne 25. 4. 2024 a z podacího archu soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána právním zástupcem žalobkyně k zaplacení dlužné částky.7. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:8. Na základě smlouvy o půjčce ze dne 27. 11. 2007 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovanou poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované půjčku ve výši 12 000Kč, kterou se žalovaná zavázala věřiteli vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 352 Kč v 53 týdenních splátkách ve výši 384 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, dle kterých měla žalobkyně na základě čl. 8 právo požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky v případě, že žalovaná neuhradí příslušnou splátku včas. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 8 554 Kč, kdy tato částka byla ve výši 8 352 Kč započtena na souhrnný poplatek a ve výši 202 Kč , Anonymizováno, jistinu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka za žalovanou postoupena na společnost , Anonymizováno, a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 pak byla pohledávka postoupena touto společností na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisy ze dne 25. 6. 2015 a 14. 9. 2018. Žalovaná byla vyzvána právním zástupcem žalobkyně k zaplacení dlužné částky.9. Vzhledem k tomu, že se v řízení vyskytoval cizí prvek daný sídlem žalobkyně, která je právnickou osobou zřízenou dle právních předpisů Maltské republiky, řešil soud primárně otázku vlastní pravomoci, příslušnosti a užití hmotného práva v projednávaném případu. Za situace, kdy Česká republika i Maltská republika, jsou členy Evropské unie, je nutné aplikovat na otázky pravomoci a příslušnosti Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012. Podle ustanovení článku 4 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále také jen „Nařízení“) nestanoví-li nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudů tohoto členského státu. S ohledem na skutečnost, že žalovaná má v působnosti Okresního soudu v Olomouci bydliště, soud dovozuje svou pravomoc a příslušnost předmětný spor projednat a rozhodnout. Soud případ posuzoval dle českého hmotného práva, neboť je nezbytné aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní vztahy, a to článek 4 odst. 4, dle kterého není-li možné určit rozhodné právo podle odstavce 1 nebo 2, řídí se smlouva právem země, s níž je nejúžeji spojena. Rozhodným právem, bude tak české právo hmotné, poněvadž žalobkyní tvrzené nároky vznikly na základě úvěrové smlouvy uzavřené dle českého práva, na území ČR a samotná změna v osobě věřitele nemá za následek změnu rozhodného práva, když taková skutečnost nevyplývá ostatně ani z vůle smluvních stran.10. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí účinnosti.11. Dle § 657 Občanského zákoníku (dále OZ) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejné druhu.12. Dle § 517 odst. 1,2 OZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.13. Dle ust. § 39 OZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům14. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací na straně žalobkyně a dospěl k závěru, že původní věřitel předmětné pohledávky za žalovanou na žalobkyni řádně převedl smlouvou o postoupení pohledávek, žalobkyně je tak ve sporu aktivně věcně legitimována. Soud dovozuje, že jednáním účastníků došlo k uzavření platné smlouvy o půjčce ve smyslu výše cit. ust. § 657 občanského zákoníku, když věřitel plnil svou povinnost ze zmíněné smlouvy poskytnutím peněžních prostředků ve výši 12 000 Kč a žalované tak vznikla synallagmatická povinnost tyto finanční prostředky žalobkyni vrátit ve sjednaných pravidelných splátkách. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 8 554 Kč, kdy tato částka byla ve výši 8 352 Kč započtena na souhrnný poplatek a ve výši 202 Kč na jistinu. Pokud se týká smluvního ujednání o souhrnném poplatku, pak toto soud shledává neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Soud konstatuje, že v případě smlouvy o půjčce nelze dohodnout poplatek, lze dohodnout pouze úrok za poskytnutí peněz. Uvedené ustanovení je kogentní a nelze se od něj odchýlit, takové ujednání by bylo neplatné pro rozpor se zákonem - § 39 občanského zákoníku. Nicméně při preferenci výkladu nezakládajícího neplatnost (rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 625/03) lze dospět k platnosti uvedeného ujednání při posuzování poplatku jako úroku. Soud tedy na základě výše uvedeného souhrnný poplatek posuzoval jako úrok. V daném případě byl poplatek sjednán ve výši 8 352 Kč, byly–li peněžní prostředky poskytnuty na dobu 53 týdnů, pak ročně se jedná o cca 69 % poskytnuté částky 12 000 Kč. Takto sjednaný úrok zcela zjevně překračuje nejvyšší úrokové sazby poskytované za obdobné půjčky v daném období bankami a uvedené ujednání je nezbytné hodnotit jako nemravné a tudíž neplatné (viz závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Platby žalované ve výši 8 554 Kč je tak třeba započítat na poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, nikoli na neplatně sjednaný úrok. Žalobkyně má tedy nárok n