ECLI: ECLI:CZ:OSOL:2025:22.C.13.2025.1 Datum: 2025-05-28 Předmět: o 10 677,50 Kč s příslušenstvím Ustanovení: ["§ 115a z. č. 99/1963 Sb.", "§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 150 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 160 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 419 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 580 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2991 ["neplatnost právního jednání""bezdůvodné obohacení""smlouva o úvěru"]
O co šlo: o 10 677,50 Kč s příslušenstvím (["§ 115a z. č. 99/1963 Sb.", "§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 150 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 160 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 419 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 580 z. č. 89/2012 Sb)
Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 10 677,50 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení), která představuje záporný zůstatek na účtu žalovaného, který dosud nebyl vrácen. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 21. 4. 2021 smlouvu č. , Anonymizováno, o povoleném přečerpání účtu č. , č. účtu, s úvěrovým limitem až do výše 10 000 Kč. Uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla hodnocena na základě porovnání uvedených a ověřených příjmů ve výši 20 000 Kč s výdaji odhadnutými podle historických dat , právnická osoba, ve výši 3 860 Kč. Dále žalobkyně zjistila splátkové zatížení žalovaného ve výši 7 407,24 Kč. Žalovaný překročil úvěrový limit a žalobkyně proto od smlouvy odstoupila s účinky ke dni 27. 3. 2024. Žalovaný uvedenou částku dosud nevrátil, ač k tomu byl vyzván.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.Žalobkyně je právnická osoba se sídlem v Polské republice (překlad výpisu ze zahraničního rejstříku č. l. 30-42).Žalobkyně a žalovaný se dne 21. 4. 2021 dohodli na obsahu smlouvy, na základě které byl žalovaný oprávněn získat od žalobkyně finanční prostředky až do výše 10 000 Kč prostřednictvím čerpání na účtu č. , č. účtu, ; žalovaný se zavázal za poskytnuté finance platit sjednané úroky (smlouva o povoleném přečerpání č. l. 49-54).Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že v rámci hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z odhadovaných výdajů (žaloba v části na č. l. 4).Žalovaný v žádosti o povolené přečerpání účtu uvedl příjmy ve výši 20 000 Kč, uvedl, že je zaměstnán od 11. 7. 2002 na dobu neurčitou na pozici dělníka (žádost - předschválená nabídka č. l. 65).Žalovaný disponoval na účtu č. , č. účtu, ode dne jeho zřízení (5. 10. 2020) pouze prostředky z poskytnutých úvěrů (dne 8. 10. 2020 poskytnuto 235 000 Kč, dne 21. 4. 2021 poskytnuto 401 000 Kč, dne 26. 8. 2021 poskytnuto 271 000 Kč), přičemž tyto prostředky postupně kontinuálně odčerpával; dne 21. 2. 2022 poprvé čerpal od žalobkyně finance na základě výše uvedené smlouvy; ke dni 20. 4. 2023 měl žalovaný načerpanou částku 10 677,50 Kč (výpisy z účtu vygenerované dne 15. 11. 2024 č. l. 56-63).Žalovaný v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil na úrocích částku 2 184,44 Kč (excelová tabulka „čerpání + splácení úvěru“ zaslaná jako příloha k podání ze dne 14. 5. 2025; v elektronické verzi filtrovány pouze platby ve sloupci C „zúčtování úroků“ a „úroky připsání na vrub“).Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu souvisejícího s výše uvedenou smlouvou (výzva ze dne 2. 12. 2024 vč. podacího lístku č. l. 43, 45).Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný se dohodli na obsahu smlouvy, na základě které žalovaný načerpal od žalobkyně finance ve výši 10 677,50 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy neměla údaje o konkrétním pravidelném příjmu žalovaného a výdaje stanovila na základě odhadu z obecných historických dat. Žalovaný v souvislosti se smlouvou uhradil na úrocích částku dohromady 2 184,44 Kč.Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).Ve věci je přítomen mezinárodní prvek (sídlo žalobkyně). Soud dospěl k závěru, že má pravomoc v dané věci rozhodnout, a to s ohledem na bydliště žalovaného v České republice (čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012), přičemž rozhodným právem je s ohledem na obsah smlouvy ze dne 21. 4. 2021 (čl. VI. odst. 2) právo české (čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008).Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož žalobkyně nepostupovala při prověření úvěruschopnosti žalovaného s náležitou odbornou péčí. Příjem žalované byl pouze deklarovaný, jelikož z předložených výpisů z účtu tento příjem nevyplývá a žalobkyně k ověření příjmu nedisponovala žádnými jinými dokumenty (srov. povinnost uvedená v § 78 odst. 1 o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně se dále nezabývala konkrétními (faktickými) výdaji žalovaného a vyšla pouze z obecných statistických dat (fiktivních výdajů žalovaného), což není dle aktuální judikatury adekvátní požadavku odborné péče (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, čj. 33 Cdo 656/2024-380, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24).Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy je žalovaný podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu jakožto bezdůvodné obohacení. Jelikož nárok na sjednané úroky není důvodný z důvodu neplatnosti smlouvy, je třeba v rámci zúčtování bezdůvodného obohacení uzavřít, že žalovaný realizovanými úhradami úroků již fakticky vracel jistinu. Žalobkyně tak má právo na vrácení dosud nevrácené části jistiny (10 677,50 Kč – 2 184,44 = 8 493,06); ve zbývající části soud požadavek na zaplacení jistiny jako nedůvodný zamítl. Vzhledem k neplatnosti smlouvy soud zamítl i požadavek na zaplacení smluvního úroku.Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaný je podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit jistinu v době přiměřené svým možnostem, která se v případě sporu odvíjí buď od dohody účastníků nebo od určení soudem. Existence sporu je dána objektivně tím, že žalovaný jistinu dobrovolně nevrátil. Jelikož však žalovaný své možnosti jistinu vrátit nijak nespecifikoval (zůstal v řízení pasivní), určil soud lhůtu k vrácení jistiny v délce tří dnů od právní moci rozsudku analogicky podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výše uvedenému se žalovaný nemohl dostat do prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, čj. 33 Cdo 3675/2021); soud proto jako nedůvodný zamítl i požadavek na úhradu úroku z prodlení.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.). Žalovaný byl ve sporu částečně úspěšnější, náhrada nákladů mu však podle § 150 o. s. ř. nebyla přiznána, jelikož jsou zde důvody zvláštního zřetele, a to okolnost, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.