22 C 138/2024-79 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 28 486,58 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení), která má představovat nevrácenou část peněz, které měly být žalovanému poskytnuty na základě smlouvy č. , hodnota, uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, , IČO: , IČO, ) dne 12. 12. 2020. Dále se domáhá částky 27 509,10 Kč, která má představovat dosud plně nezaplacené poplatky související s uvedenou smlouvou. Uplatňované nároky měly být na žalobkyni postoupeny.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.4. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se dne 12. 12. 2020 dohodli na obsahu smlouvy, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč, tuto částku mu tento den poskytla v hotovosti; žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s poplatky a úroky prostřednictvím 78 týdenních splátek; úroková sazba byla uvedena ve výši 88 % ročně, RPSN bylo uvedeno ve výši 150,23 %; dále bylo sjednáno i doplňkové volittelné pojištění za cenu 2 340 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru a zařazení do pojistného programu; č. l. 14-15, 17).5. V zákaznické kartě podepsané 12. 12. 2020 je uvedeno, že žalovaný pracoval u společnosti , právnická osoba, jako hlídač, dále je zaškrtnuto, že je rozvedený, bydlí v nájemním bydlení, spotřebitelský úvěr žádal na neočekávané výdaje, nevyživuje další osoby, nevlastní automobil. Mezi příjmy žalovaného je uvedena částka 9 218 Kč jako čistý příjem, dále částka 10 000 Kč jako další čisté příjmy domácnosti, dále je zaškrtnuto, že neměl další úvěry, dále je zaškrtnuto, že došlo k poskytnutí pracovní smlouvy a 2 výplatních pásek; jako běžné měsíční výdaje žalovaný uvedl částku 3 000 K; žalovaný jako kontaktní údaj uvedl adresu trvalého pobytu a telefon (karta zákazníka, č. l. 13).6. Žalovaný v souvislosti se smlouvou uhradil částku 6 715 Kč (tabulka umoření, č. l. 18).7. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému písemností ze dne 16. 12. 2022 adresovanou na jeho adresu trvalého pobytu, že postoupila pohledávku z předmětné smlouvy na žalobkyni (oznámení a podací lístek; č. l. 16, 20). Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení dluhu vzniklého v souvislosti s předmětnou smlouvou ve výši 66 758,38 Kč nejpozději do 16. 6. 2023 (výzva a podací lístek; č. l. 21-22, 19).8. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dne 14. 12. 2022 dohodli na postoupení pohledávky za žalovaným vzniklé v souvislosti s předmětnou smlouvou na žalobkyni (smlouva a příloha; č. l. 25-31).9. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu.10. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se dne 12. 12. 2020 dohodli na obsahu smlouvy, na základě které byla žalovanému v hotovosti poskytnuta finanční částka 30 000 Kč, žalovaný vyjádřil vůli předmětnou částku za specifikovaných podmínek vrátit; úrok byl sjednán ve výši 88 % ročně RPSN bylo uvedeno ve výši cca 150 %. Právní předchůdkyně žalobkyně při prověření úvěruschopnosti žalovaného vycházela ze sdělených údajů, faktické výdaje žalovaného neověřovala. Žalovaný v souvislosti se smlouvou uhradil částku 6 715 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se v prosinci 2022 dohodli na postoupení pohledávky za žalovaným související s předmětnou smlouvou na žalobkyni, právní předchůdkyně žalobkyně postoupení pohledávky žalovanému oznámila. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě nyní žalovaného dluhu.11. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.12. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).13. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.14. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pro nadbytečnost se nezabýval jejím souladem s dobrými mravy.15. Jedním z projevů ochrany spotřebitele je princip odpovědného úvěrování, ze kterého vyplývá povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím (popř. před významným navýšením) podle § 86 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí prověřit, zda je v reálných možnostech konkrétního spotřebitele předmětný úvěr řádně splácet (tzv. úvěruschopnost). Nesplní-li tuto povinnost, je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále z § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, na jejichž základě bude možné proces prověření úvěruschopnosti přezkoumat.16. Zákon nepředepisuje přesný postup, když vyžaduje, aby prověření úvěruschopnosti proběhlo na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Jak plyne i z bohaté judikatury k této otázce, prověření úvěruschopnosti je proces, který nelze paušalizovat a vždy je třeba ho přizpůsobit konkrétní situaci. Je přitom primárně na poskytovateli úvěru, aby v řízení tvrdil, na základě jakých informací úvěruschopnost spotřebitele ověřil, přičemž soud vychází z toho, že má-li být povinnost prověřovat úvěruschopnost s odbornou péčí skutečně efektivní, je nezbytné, aby tento proces byl plně přezkoumatelný (transparentní). Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.17. S ohledem na povinnost poskytovatele úvěru stanovenou v § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na zásadu přímosti dokazování soud nepovažuje za dostatečné, pokud jsou jako důkaz předloženy pouze vyplněné karty zákazníka, jelikož na tomto základě není možno správnost údajů hodnověrně přezkoumat. V tomto ohledu se soud odchyluje od rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, čj. 5 Co 231/2020-97, přičemž tento postup považuje za souladný s principem ochrany spotřebitele. Pro úplnost lze uvést, že citované rozhodnutí není pro zdejší soud v nynější věci závazné (§ 135 o. s. ř.).18. Pro úplnost soud dodává, že navzdory rozhodování bez nařízení jednání dostala žalobkyně v řízení na základě konkretizované výzvy soudu dostatečný prostor celý proces posouzení úvěruschopnosti uceleně a komplexně popsat a doložit (ač korespondenčním způsobem).19. Právní předchůdkyně žalobkyně dle názoru soudu neověřila řádně příjem žalovaného, když nedisponovala konkrétními podklady, na jejichž základě byla ověřena příjmová stránka rozpočtu žalovaného (ani příjem ze zaměstnání, ani další příjem domácnosti), dále neověřovala faktické výdaje žalovaného. Uvedené neodpovídá standardu odborné péče, k stanovení výdajů paušální (fiktivní) částkou, aniž by byly zkoumány reálné výdaje konkrétního spotřebitele lze podpůrně odkázat na aktuální judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, čj. 33 Cdo 656/2024-380, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24).20. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při prověření úvěruschopnosti nepostupovala s náležitou odbornou péčí, což vedlo k nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalovaného a poskytnutí úvěru.21. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že celá úvěrová smlouva je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Soud proto pro nedůvodnost zamítl požadavky na zaplacení úroku a poplatků (vč. poplatků za pojištění, jelikož ujednání o pojištění stíhá stejný osud jako smlouvu hlavní).22. Žalovaný již v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil částku, kte