16 C 208/2024-31 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 255 770,80 Kč spolu s úrokem v částce 11 529,96 Kč a dále s úrokem ve výši 10,99 % ročně jdoucím z částky 255 271,80 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 206,26 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 255 271,80 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že společnost , právnická osoba, . se sídlem , adresa, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o Půjčce na kliknutí číslo , Anonymizováno, v níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 295 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet ve 120 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 061,96 Kč splatných vždy do 20. kalendářního dne v měsíci, a to spolu se smluveným úrokem ve výši 10,99 % ročně a dalšími poplatky dle této smlouvy, Ceníku a obchodních podmínek, které byly součástí uzavřené smlouvy a které se žalovaný zavázal dodržovat. Společnost , Anonymizováno, žalovaném úvěr poskytla, přičemž před poskytnutím úvěru splnila své zákonné povinnosti, když zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a vzhledem k tomuto porušení smluvních podmínek přistoupila společnost , právnická osoba, . v souladu s produktovými podmínkami, které byly nedílnou součástí uzavřené smlouvy o půjčce, dne 15. 12. 2023 k zesplatnění úvěru. Tato pohledávka za žalovaným pak následně byla společností , právnická osoba, . na základě smlouvy ze dne , datum, postoupena žalobkyni. Žalovaný však žalobkyni ničeho neuhradil, ač k tomu byl ještě před podáním žaloby vyzván.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Ze žalobkyní předložených listin, to je z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce číslo , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne , datum, , výpisu z účtu číslo , hodnota, vedeného na jméno žalovaného prokazujícího připsání částky 295 000 Kč na tento účet dne , datum, , dopisu společnosti , právnická osoba, . žalovanému ze dne 15. 12. 2023 – prohlášení okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvy k uhrazení dluhu a ze smluv o postoupení pohledávky uzavřené dne , datum, mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní, soud vzal za prokázána tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru žalovaném, jak je žalobkyně tvrdila v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení proto soud v dalším pro stručnost odkazuje.5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, . a žalovaný ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovaném a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaném ani na výzvu soudu netvrdila žádná konkrétní fakta ohledně příjmů a výdajů žalovaného, které byly podkladem pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když pouze uvedla, že v rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externí databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky s tím, že při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z Českého statistického úřadu a výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila.10. Za té situace proto nebylo vyhověno požadavku obsaženému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřená smlouva je tudíž neplatná. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocená schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně (objektivně) splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). Žalobkyně v té souvislosti poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obrací smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí