16 C 221/2024-26 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne , datum, domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 18 425 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 12 720 Kč od 20. 8. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně dne 20. 7. 2023 se žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč a dále dne 20. 8. 2023 smlouvu o zápůjčce (navýšení zápůjčky), na základě které žalovanému poskytla dále peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky v částce 2 725 Kč, a to do dne 19. 8. 2023. Žalovaný však v termínu splatnosti tento úvěr zcela neuhradil, načež mu ze strany žalobkyně byly zaslány upomínky s výzvou k zaplacení zbývající dlužné částky, kdy vyhotovení a zaslání upomínky je v souladu se smlouvou zpoplatněno částkou 500 Kč, přičemž žalovanému bylo odesláno celkem 5 upomínek. Dluh žalovaného z uvedeného titulu tak činí na jistině a smluvním poplatku celkem částku 12 725 Kč, na nákladech za zaslání upomínek dále požaduje žalobkyně částku 2 500 Kč a vedle toho se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty v částce 3 200 Kč, na jejíž zaplacení žalobkyni vznikl nárok v důsledku prodlení žalovaného s úhradou jeho splatného dluhu. Žalovaný však žalobkyni dosud ničeho nezaplatil, a to ani přes upomínku před podáním žaloby ze dne 21. 6. 2024.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o zápůjčce ze dne 20. 7. 2023, dodatku ke smlouvě o úvěru ze dne 20. 7. 2023 číslo , Anonymizováno, ze dne 2. 8. 2023, Všeobecných obchodních podmínek společnosti , Jméno žalobkyně, ., dokladu o převodu částky 3 000 Kč dne 20. 7. 2023 na účet číslo , č. účtu, a o převodu částky 7 000 Kč dne 2. 8. 2023 na účet číslo , č. účtu, , dopisů žalobkyně žalovanému ze dne 26. 8. 2023, 2. 9. 2023, 9. 9. 2023, 18. 9. 2023 a 3. 10. 2023 – upomínek a dopisu zástupkyně žalobkyně žalovanému ze dne 21. 6. 2024 - výzvy k úhradě před podáním žaloby a z poštovního podacího lístku k tomuto dopisu ze dne 21. 6. 2024, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše a žalovaným v žádném směru nerozporovaná, soud proto pro stručnost odkazuje.5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli dne 20. 7. 2023 smlouvu o zápůjčce a dne 2. 8. 2023 dodatek k této smlouvě o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši celkem 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit do 19. 8. 2023.6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili s odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu neuvedla ničeho.11. Za té situace proto žalobkyně netvrdila, natož prokazovala, že by vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné sm