16 C 86/2024-36 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 308 514,52 Kč spolu s úrokem v částce 55 724,36 Kč a dále s úrokem ve výši 10,73 % ročně jdoucím z částky 308 514,52 Kč od 3. 5. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 36 539,13 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % jdoucím z částky 308 514,52 Kč od 3. 5. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru , hodnota, (, Anonymizováno, ), jejíž nedílnou součástí jsou obchodní podmínky banky a sazebník a na základě této smlouvy banka poskytla žalovanému bezhotovostně úvěr ve výši 402 466 Kč, který byl veden pod číslem , hodnota, . Dále žalobkyně v podané žalobě uvedla, že za poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal uhradit úroky z úvěru s úrokovou sazbou ve výši 10,73 % ročně sjednanou ve smlouvě a dále poplatky za poskytnuté bankovní služby ve výši podle smlouvy a sazebníku, a to zejména jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru, měsíční poplatky za správu a vedení úvěru a případně také úhradu za pojištění schopnosti splácet úvěr, bylo-li sjednáno. Celkovou výši úvěru včetně příslušenství byl žalovaný povinen dle smlouvy splácet ve sjednaných pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 470 Kč zahrnujících splátku jistiny, úroků a případných poplatků. Žalovaný však sjednané splátky úvěru a úroků a poplatků nesplácel řádně, v důsledku čehož banka v souladu se smlouvou prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 11. 8. 2022 a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši 376 541,53 Kč. Tato pohledávka za žalovaným žalobkyni včetně příslušenství byla ze strany , právnická osoba, . postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , a to s účinností ke dni , datum, . Žalovaný žalobkyni ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní vyzván ještě předžalobní výzvou.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. K jednání nařízenému ve věci na den 18. července 2024 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Přitom z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru „, Anonymizováno, ze dne , datum, , z dopisu společnosti , právnická osoba, . žalovanému ze dne , datum, – akceptace návrhu na uzavření smlouvy o úvěru „, Anonymizováno, “ číslo žádosti , Anonymizováno, a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření smlouvy o úvěru, a postoupení pohledávky žalobkyni, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, . mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 401 466 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých měsíční splátkách po 5 470 Kč. Žalovaný na tento poskytnutý úvěr uhradil dle tvrzení žalobkyně částku 217 520,44 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni.6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, . a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že žalovaný v Doplnění žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru uvedl, že je na dobu neurčitou ode dne 19. 12. 2012 zaměstnán ve společnosti , právnická osoba, , IČ: , IČO, a výše jeho měsíčních příjmů činí 28 000 Kč. Dále bylo z žádosti ověřeno, že žalovaný je svobodný, nemá vyživovací povinnosti k žádné další osobě a celkové náklady domácnosti včetně ostatních finančních závazků byly oceněny na částku 8 000 Kč měsíčně. Žalovaný byl zkontrolován v interním systému právní předchůdkyně žalobkyně a v neposlední řadě právní předchůdkyně žalobkyně učinila dotaz do registru SOLUS, kde žalovaný nebyl veden jako osoba se závazky po splatnosti, dále byly učiněny dotazy do NRKI/BRKI to vše bez negativního výsledku.11. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nedostatečně zjistila výdaje žalovaného, když z jejího vyjádření (potažmo ani z doplnění žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru) nevyplývá, čím jsou konkrétně tvořeny náklady na chod domácnosti žalovaného, které byly „oceněny“ na částku 8 000 Kč měsíčně Žalobkyně neuvádí, jak k tomuto ocenění těchto nákladů došlo, z jakých konkrétních údajů o žalovaném se přitom vycházelo.12. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když neposoudila zejména výdajovou stránku žalovaného a tudíž obě uzavřené smlouvy jsou neplatné. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěryschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku,