16 C 138/2025-27 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 19 874,95 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím od 22. 10. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , se sídlem , adresa, , dne , datum, prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 55 000 Kč převodem na bankovní účet číslo , č. účtu, , který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 34 859,80 Kč nejpozději do , datum, . Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradil, žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení tohoto dluhu s tím, že tato pohledávka za žalovaným byla původní věřitelkou žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne , datum, . Žalovaný však žalobkyni neuhradil ničeho, ač k tomu byl ještě vyzván předžalobní upomínkou ze dne 15. 3. 2025.2. Podáním ze dne 6. srpna 2025 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět co do částky 44 433,91 Kč včetně úroků z prodlení jdoucího z této částky, což odůvodnila tím, že tuto částku žalovaný uhradil původní věřitelce ještě před podáním žaloby a tyto platby nebyly započteny z důvodu administrativní chyby. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. ve výroku I. zastavil, když souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o.s.ř. třeba.3. Žalovaný proti podané žalobě namítl, že nesouhlasí se žalovanou částkou, kdy jistina dluhu je podle něj 28 590,76 Kč. Dále ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, neboť chce věc osobně projednat a požádat o splátkový kalendář.4. K jednání nařízenému na den 16. srpna 2025 se nikdo nedostavil, přičemž žalobkyně prostřednictvím svého zástupce svou nepřítomnost u jednání předem písemně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Žalovaný svým podáním ze dne 15. září 2025 svou neúčast u jednání rovněž písemně omluvil z důvodu neodkladné pracovní cesty mimo místo bydliště, kterou není možné přesunout a z tohoto důvodu zároveň požádal o odročení na jiný termín. Soud však tuto omluvu a žádost žalovaného o odročení jednání nepovažuje ani za důvodnou, ani za včasnou, neboť žalovaný byl k jednání předvolán v dostatečném časovém předstihu, kdy předvolání k jednání mu bylo doručeno již 18. srpna 2025 a měl tedy dostatek času zařídit si své osobní a pracovní záležitosti tak, aby se jednání mohl zúčastnit. Soud přitom na tomto místě podotýká a zároveň zdůrazňuje, že podle platné právní úpravy zaměstnavatel je povinen uvolnit zaměstnance k soudnímu jednání. Stejně tedy jako platí občanská povinnost pro fyzické osoby na předvolání se k soudu dostavit, odrazem této povinnosti je i povinnost zaměstnavatele účast u soudního jednání předvolané osobě umožnit tím, že zaměstnance ze zaměstnání uvolní. Ač soud má plné pochopení pro to, že účastníci řízení a jiné osoby volané k soudu mají také jiné povinnosti v běžném životě, a proto se snaží v tomto ohledu všem osobám vyjít vstříc, přesto není možné soudu zasílat omluvy „na poslední chvíli“. Soud účastníky a jiné osoby volá k jednání vždy s dostatečným časovým předstihem právě i z toho důvodu, aby byly schopny si své osobní a pracovní záležitosti zařídit tak, aby s termínem soudního jednání nekolidovaly, případně aby se mohly v dostatečném předstihu omluvit a požádat o odročení jednání na jiný termín (což se děje zcela běžně, například u advokátů, kteří zpravidla po nařízení jednání žádají o přesun na jiný termín zhusta proto, že nařízený termín už koliduje s jiným soudním jednáním, k němuž jsou voláni, ale například i z důvodu čerpání dovolené apod.). Taková omluva však musí být učiněna také v dostatečném časovém předstihu, nikoliv však pouhý den před nařízeným jednáním. Soud má přitom za to, že soudní jednání je i z hlediska společenského ne méně důležité, jako jiné záležitosti, nehledě k tomu, že k jednání soud zpravidla volá více osob, tedy odvolání jednání zasahuje i do jejich programu, nehledě již na nešvar rozšířený v devadesátých letech na začátku tohoto století, kdy k soudu se jednoduše nechodilo a zasílaly se mu pouze omluvenky, a to často z malicherných důvodů. Neschopnost české justice „dostat člověka k soudu“ pak byla v té době zhusta kritizována nejen v médiích. Soud i z tohoto důvodu se proto nehodlá vracet zpět k této dřívější praxi, která vedla (což byl skrytý účel) k neúměrnému protahovaní řízení (aniž by tím však na tomto místě soud z pokusu o průtah v řízení jakkoli hodlal nařknout žalovaného), nicméně pro výše uvedené kolize s pracovními povinnostmi nemůže převážit nad povinností dostavit se na předvolání k soudu, neboť jak již bylo řečeno, jedná se o jednu z mála občanských povinností, kdy je občan povinen něco pro stát (společnost) osobně vykonat; zaměstnavatel je pak plnění této povinnosti nucen strpět. Soud proto žádosti žalovaného o odročení jednání nevyhověl a věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.5. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo , Anonymizováno, ze dne , datum, , dokladu o převodu (potvrzení o platbě) částky 22 229,65 Kč dne , datum, na účet číslo , č. účtu, , dále ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní dne , datum, a z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 15. 3. 2025 – předžalobní upomínky spolu s poštovním podacím lístkem z téhož dne, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje.6. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . a žalovaný v souladu s ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) mezi sebou uzavřeli smlouvu o zápůjčce (nikoli o úvěru, neboť úroky sjednány nebyly), když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši (částečně pak na splacení předchozího spotřebitelského úvěru žalovaného, který mu byl právní předchůdkyní žalobkyně poskytnut na základě smlouvy č. , Anonymizováno, ze dne , datum, , kdy částka určená ke splacení tohoto refinancovaného úvěru, a to včetně veškerých úroků a dalších plateb, které s poskytnutím refinancovaného úvěru souvisí, a všech souvisejících nákladů, činila 32 770,35 Kč – celkem tedy žalovaný obdržel částku 55 000 Kč) a žalovaný se zavázal tyto poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany předchůdkyně žalobkyně.7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení