16 C 177/2024-47 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 10 872,19 Kč spolu s úrokem ve výši 29 % ročně jdoucím z částky 8 287,58 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 596,75 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 10 087,58 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 784,61 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . (dříve vystupující pod firmou , právnická osoba, anebo , právnická osoba, ), se sídlem , adresa, , IČ , IČO, , uzavřela dne , datum, se žalovaným smlouvu o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného a následně také poskytování kontokorentního úvěru , Anonymizováno, k tomuto běžnému účtu, přičemž nedílnou součástí této smlouvy jsou Dispozice ke kontokorentnímu úvěru, Úrokové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru a Všeobecné obchodní podmínky banky, Úrokový lístek banky a Sazebník banky, se kterými se žalovaný dle prohlášení ve smlouvě seznámil. Dále žalobkyně tvrdila, že v souladu se smlouvu a dispozicemi byl žalovanému poskytnut úvěrový limit ve výši 5 000 Kč, přičemž výše povoleného limitu, úroková sazba pro čerpání tohoto limitu a úroková sazba pro nepovolený debetní zůstatek byly sjednány v dispozicích ke smlouvě. Dále žalobkyně uvedla, že ve smlouvě a dispozicích ke smlouvě se žalovaný zavázal, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň jedenkrát v průběhu každých 180 dnů čerpání , Anonymizováno, a že bude mít na běžném účtu minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50 % poskytnutého úvěrového limitu a že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Dále se žalovaný zavázal neocitnout se v prodlení se splněním jakéhokoliv svého závazku vzniklého ze smlouvy. Žalovaný však porušil své závazky ze smlouvy zejména tím, že překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Banka proto využila svého práva ze smlouvy a podmínek a zrušila žalovanému poskytování kontokorentního úvěru , Anonymizováno, a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 8 287,58 Kč převedla dne , datum, na nově otevřený účet číslo , č. účtu, s tím, že po převedení tohoto debetního zůstatku na zvláštní úvěrový účet banka žalovanému umožnila jeho splácení ve splátkách. Dlužná částka však nebyla ze strany žalovaného řádně splácena a banka proto využila svého práva a v souladu se smlouvou a podmínkami celou dlužnou částku dopisem ze dne 2. 8. 2023 prohlásila za splatnou k témuž dni a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 10 087,57 Kč. Tato pohledávka však nebyla ze strany žalovaného řádně a včas uhrazena. K tomu žalobkyně dodala, že dlužná jistina je dále úročena úrokem s úrokovou sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu 29 % ročně dle úrokového lístku platného ke dni zesplatnění a ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k úhradě má žalobkyně nárok také na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši. Tato pohledávka vzniklá z uvedeného důvodu poté byla společností , právnická osoba, . postoupena včetně veškerého příslušenství žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , a to s účinností ke dni , datum, , přičemž toto postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným mu doporučeně dne 15. 3. 2024. Přitom pohledávka ke dni postoupení činila částku 10 684,33 Kč, která se skládá z dlužné jistiny úvěru v částce 8 287,58 Kč, poplatků a smluvních pokut v částce 1 800 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 596,75 Kč, vedle čehož se též žalobkyně domáhá zaplacení smluvního úroku jdoucího z částky 8 287,58 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši zákonné sazby jdoucího z částky 10 087,58 Kč od 25. 8. 2023 do zaplacení. Vedle zaplacení této částky se pak žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení též částky 784,61 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím ve výši zákonné sazby z této částky od 25. 2. 2024 do zaplacení, k čemuž uvedla, že po zrušení poskytování kontokorentního úvěru , Anonymizováno, a převedení debetního zůstatku běžného účtu na úvěrový účet dne , datum, se žalovaný opět dostal do nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu číslo , hodnota, a tento nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu činil 784,61 Kč a rovněž tato pohledávka pak byla žalobkyni postoupena společností , právnická osoba, . smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , což bylo žalovanému oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaný, ač byl k úhradě těchto pohledávek žalobkyní vyzván, jí dosud ničeho nezaplatil.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. K jednání nařízenému na den 30. ledna 2025 se žalovaný bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Podle § 79 odst. 1 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.5. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ust. § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svou povinnost tvrzení, uloženou mu ust. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Úplné vylíčení rozhodujících skutečností pak soudu umožňuje i přezkum z hlediska příp. existence překážek řízení (nedostatku podmínek řízení) a to pak i zejména věci zahájené (litispendence) a věci rozsouzené (rei iudicate).6. Je povinností žalobce vylíčit všechny skutečnosti, které jsou právně rozhodné z hlediska identifikace žalobního skutku ve vztahu k příslušné skutkové podstatě obsažené v dané právní normě, která by měla být aplikována. Rozhodující skutečnosti je proto zapotřebí vylíčit v takovém rozsahu, aby v něm byly obsaženy všechny znaky příslušné právní normy. Z tohoto pohledu je žaloba úplná potud, pokud obsahuje znaky hypotézy právní normy, na základě které žalobce svůj uplatněný nárok odvozuje (i když jinak není povinností žalobce tvrdit, která právní norma má být na skutkový stav aplikována). Není přitom povinností soudu, ani mu dokonce nepřísluší tuto činnost žalobce v řízení nahrazovat, protože by to bylo porušením rovnosti účastníků, neboť by tak soud v podstatě poskytoval žalobci ve sporu právní pomoc, což je ovšem činností advokáta.7. Jestliže se proto žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení dluhu vzniklého z titulu poskytnutého úvěru, pak je zřejmé, že s ohledem na daný předmět řízení esenciálními tvrzeními pro tento typ nároku bude jednak tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru, a dále tvrzení o tom, že peněžní prostředky v konkrétní výši žalovanému coby dlužníkovi byly skutečně poskytnuty. Úvěrová pohledávka totiž nevzniká na základě jednoduché skutečnosti, ale na základě tzv. právní skutečnosti složené - tedy pro vznik určitého právního vztahu musí nastat více dějů v reálném světě. První z podstatných skutečností v dané věci je právě uzavření úvěrové smlouvy, tedy žalobce je povinen tvrdit vznik této smlouvy a její obsah (předmět), neboť právě na základě ní svůj nárok požaduje a druhou naprosto stejně významnou skutečností je poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi ze strany věřitele na základě této smlouvy. Je totiž zjevné, že úvěrová smlouva jako typ konsensuálního závazku zavazuje věřitele, aby na žádost dlužníka peněžní prostředky mu v dohodnuté výši v určeném čase poskytl. Tedy jedná se o povinnost věřitele rezervovat prostředky v této výši po určitou dobu pro dlužníka a na jeho žádost mu je poté poskytnout. Avšak dluh z této smlouvy přece zcela logicky vznikne až v okamžiku, kdy dlužník věřitele o toto plnění požádá a věřitel mu slíbené prostředky skutečně poskytne. Jestliže žalobce má tedy tvrdit skutečnosti rozhodné pro vznik jeho práva, tak je více než zřejmé, že musí tvrdit obě dvě tyto skutečnosti, přičemž se jedná o tvrzení základní, které, jak již bylo uvedeno, soud není ani v nejmenším oprávněn za žalobce substituovat. Jedná se o jedinečné právo a povinnost žalobce a zároveň je výrazem jeho dispozičního oprávnění ve sporu, neboť tím zároveň určuje okruh právně významných skutečností, ke kterým se může poté žalovaný kvalifikovaně vyjádřit, v důsledku čehož oba účastníci pak také vymezují okruh tzv. sporných skutečností, ke kterým bude potřeba provádět dokazování, nebo zdali jsou mezi nimi tyto skutečnosti nesporné, čímž nutnost dokazování odpadá. Tedy nejedná se o procesní samoúčelnost, ale zjevně tento koncept je projevem i zásady hospodárnosti řízení a soudní efektivity. Nedosti na tom představa, že tvr