16 C 284/2024-31 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou ze dne 11. listopadu 2024 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení celkem částky 16 886,75 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 7 954,96 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, a to jako nároku, který žalobkyni vůči žalované vznikl na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , kterou mezi sebou účastnice uzavřely distančním způsobem (komunikací na dálku) dne , datum, , na základě níž žalobkyně žalované poskytla spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 7 800 Kč s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím dle článku VI a článku VII smlouvy, přičemž nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, s nimiž se žalovaná před podpisem smlouvy seznámila a vyslovila s nimi souhlas. Dále žalobkyně tvrdila, že sjednaný úvěr byl žalované vyplacen na účet číslo , č. účtu, prostřednictvím bankovního převodu z bankovního účtu žalobkyně, a to dne , datum, částkou 7 800 Kč. Žalovaná však žalobkyni úvěr řádně v dohodnutém termínu nesplatila, kdy se dostala do prodlení s úhradou pravidelných týdenních splátek a proto dle čl. 7 odst. 1 smlouvy žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovanou informovala e-mailem ze dne 31. 10. 2024, přičemž k výpovědi došlo téhož dne a žalovaná se tak dostala do prodlení s úhradou celého dluhu dne 1. 11. 2024 a proto žalobkyni dluží předmětnou pohledávku, která sestává z nesplacené jistiny v částce 7 800 Kč, dále z poplatku za vyplacení tranší úvěru v částce 155 Kč, kdy žalovaná se dle článku VII odst. 2 a článku VI smlouvy zavázala zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše a smluvního úroku v částce 8 760,47 Kč, kdy žalovaná se dle článku VII odst. 3 a článku VI smlouvy zavázala zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 1,016 % denně z nesplacené části jistiny. Žalovaná žalobkyni tuto pohledávku neuhradila ani přes předžalobní výzvu, která jí byla odeslána dne 10. 9. 2024.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , a dále z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, dopisu žalobkyně žalované ze dne 10. 9. 2024 - předžalobní upomínky a dokladu o odeslání tohoto dopisu žalované, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak jsou uvedena shora, na něž pro stručnost proto v dalším odkazuje.5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu revolvingovém spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 7 800 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit do , datum, spolu s úroky v pravidelných měsíčních splátkách, žalovaná však dohodnuté splátky řádně neplatila. Žalobkyně proto vyzvala žalovanou k zaplacení celého zbývajícího dluhu.6. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 16 380 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že při ověřování úvěruschopnosti nejprve zjistila následující informace, a to celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem a ověřené čisté měsíční příjmy a další a dále žalobkyně ověřila, zda se žalovaná nenachází v následující registrech, a to centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky, registru TelcoScore, společnost pro informační databáze, a.s., registru hledaných osob Policie České republiky, registru politicky aktivních osob, katastrálním rejstříku – kontrola platnosti adresy a registru „sankční seznamy“. Jiná fakta však o žalované neuvedla.11. Posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně bylo proto nedostatečné, když pouze vycházela z tvrzení žalované o výši příjmu, nadto zcela opomenula zjistit výdajovou stránku žalované (tedy jaké konkrétní výdaje žalovaná má). Zákon o spotřebitelském úvěru totiž v ustanovení § 87 stanoví, že poskytovatel úvěru má posoudit jak příjmy, tak ale i konkrétní výdaje žadatele o úvěr. Přitom posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Samozřejmě se bude jednat o individuální údaje, tedy konkrétní poměry daného žadatele o úvěr, neboť ty se budou samozřejmě u každého žadatele nutně lišit. Smlouva o úvěru uzavřená se žalovanou je proto neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovanýc