16 C 79/2025-73 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovanému zaplacení částky 21 645 Kč spolu s úrokem v částce 7 919,95 Kč a dále úrokem ve výši 20,98 % ročně jdoucím z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 3 015,40 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČ: , IČO, , smlouvu o půjčce číslo , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. K tomu žalobkyně dále tvrdila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 365 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně sjednanou v čl. 1.2 Podmínek, které byly nedílnou součástí uzavřené smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 500 Kč, kdy celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit ve 43 týdenních splátkách po 555 Kč se splatností poslední splátky dne 13. 6. 2017. Žalovaný na pohledávku za trvání smluvního vztahu dosud uhradil částku 9 330,12 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že v důsledku fúze sloučením se dne , datum, stala právním nástupcem společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , společnost , právnická osoba, (dnes pod názvem , právnická osoba, ), IČ , IČO, , se sídlem , adresa, a posléze tato pohledávka za žalovaným vzniklá z uvedeného důvodu poté byla, včetně příslušenství a se všemi právy s ní spojenými postoupena žalobkyni touto společností smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností k témuž dni, což žalovanému bylo písemně oznámeno dopisem ze dne , datum, . Přitom ke dni postoupení činila celková výše pohledávky za žalovaným částku 21 645 Kč, skládající se z dlužné jistiny v částce 15 000 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce 4 081,40 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost v částce 2 563,60 Kč. Žalovaný byl přitom před podáním žaloby ze strany žalobkyně k úhradě předmětné pohledávky vyzván, což však žalovaný neučinil.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a ze smlouvy o postoupení pohledávek , datum, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření smlouvy o úvěru, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.5. Soud proto vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 43 týdenních splátkách po 555 Kč. Žalovaný na poskytnutou zápůjčku (úvěr) uhradil dosud částku 9 330,12 Kč. Tato pohledávka pak následně v důsledku fúze sloučením a na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni.6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 9 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.7. Podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.8. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný v zákaznické kartě uvedl, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako manipulant ve společnosti , právnická osoba, . a jeho měsíční příjem činí 18 500 Kč, měsíční výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) byly ve výši 5 750 Kč a tyto byly ověřeny na základě nájemní smlouvy. Další osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) byly ve výši 6 000 Kč a celkové běžné měsíční výdaje žalovaného tedy byly 11 750 Kč. Tato svá tvrzení žalobkyně prokazovala pouze tzv. „kartou zákazníka“, kde tyto údaje žalovaný dle žalobkyně vyplnil s tím, že své příjmy a výdaje žalovaný doložil výplatními páskami, pracovní smlouvu a nájemní smlouvou, které byly při uzavření smlouvy o půjčce z jeho strany předloženy, jak vyplývá ze zaškrtnutých dokumentů ve formuláři „karta zákazníka“. Žalobkyně má proto za to, že posouzení situace žalovaného bylo provedeno správně a dostatečně a také náležitě doloženo, a to s poukazem na názor Krajského soudu v Českých Budějovicích vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 30. 1. 2020, č.j. 15 Co 231/2020-90, v němž Krajský soud uvedl, že „postačuje, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jako věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce a proto ani odvolací soud nemá o doložení těchto listin tehdejšího věřiteli pochybovat, což z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru dle názoru krajského soudu postačuje“.9. S názorem žalobkyně ani Krajského soudu v Českých Budějovicích vyjádřeným ve výše uvedeném rozhodnutí podepsaný soud nesouhlasí. Je to totiž žalobkyně, která má (obecně) v řízení primárně povinnost tvrzení, jakož i povinnost důkazní. Jestliže tedy její právní předchůdkyně, alespoň dle karty zákazníka měla k dispozici výplatní pásky, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu od žalovaného, kterými měl výši svých výdajů žalovaný prokazovat, pak zajisté tyto doklady měla předchůdkyně žalobkyně archivovat a žalobkyni při postoupení pohledávky předat, neboť je jisté, že v řízení bude muset žalobkyně tyto skutečnosti z nich vyplývající prokazovat. Názor Krajského soudu v Českých Budějovicích je mylný, neboť rezignuje na prokazování právně významných skutečností v řízení, když vychází pouze z tvrzení účastníka. Dopustil se proto procesní chyby, která má za následek nesprávnost takového rozhodnutí. Je obecným procesním pravidlem, že každá skutečnost v řízení, pokud není učiněna druhou stranu nespornou, se prokazuje důkazy. Nikoliv však, že by se (až na zákonem stanovené výjimky, například při vydání platebního rozkazu, rozsudku pro zmeškání či rozsudku pro uznání) vycházelo jen z tvrzení žalobce. Lze proto uzavřít, že žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím zápůjčky (dokonce možná i správně), toto své tvrzení však v řízení neprokázala (kdy soud k tomu musí také dodat, že během své praxe se již mnohokrát setkal s tím, že listiny, které byly poskytovateli úvěru předloženy, byly evidentně nesprávné, či dokonce falza nebo z nich poskytovatel úvěru učinil zjevně nesprávný závěr – bez nahlédnutí do takové listiny však v žádném případě soud žádný úsudek o listině, která měla být potvrzujícím dokladem, nemůže učinit).10. Žalobkyně proto svá tvrzení o majetkové situace žalovaného před uzavřením smlouvy o zápůjčce neprokázala. Její tvrzení, že úvěruschopnost žalovanému byla řádně přezkoumána, není tudíž ničím podloženo. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná, k této neplatnosti pak soud vždy přihlédne z úřední povinnosti.11. Tedy za situace, kdy smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí, je plnění poskytnuté na základě této smlouvy nutno posoudit a případně též vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, tj. žalovaný je povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o půjčce ze dne , datum, byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaný z titulu plnění na tuto smlouvu již právní