11 C 16/2025-33 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 22. 10. 2024 ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky 21 906,26 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, dne 10. 9. 2023 s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % aktuální dlužné částky. Splátky měly být placeny vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaná celkem načerpala 21 724 Kč a uhradila celkem 5 075,72 Kč.2. Žalobkyně pro porušení závazku splácet úvěr dohodnutým způsobem ze strany žalované využila oprávnění dle odst. 7.1. úvěrových podmínek a úvěr zesplatnila ke dni 22. 7. 2024 a vyzvala žalovanou k zaplacení celé dlužné částky dopisem z téhož dne. Žalovaná však již nic nezaplatila.3. Dlužná částka činí 21 906,26 Kč a představuje neuhrazenou jistinu ve výši 19 499,04 Kč (přičemž tato částka dle tvrzení v žalobě je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu), poplatky ve výši 156 Kč, poplatky za pojištění 151,22 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty účtované ve výši 1 500 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na kapitalizovaný úrok ke dni sepisu žaloby 3 374,07 Kč, úrok 26,28 % p. a. z částky 19 499,04 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 581,24 Kč a plynoucí zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 21 906,26 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení.4. Soud ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem, který byl následně zrušen pro nedoručení do vlastních rukou žalované. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaná se nedostavila bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř., a věc projednal v nepřítomnosti účastníků.5. Soud provedl dokazování listinnými důkazy žalobkyní předloženími a z nich zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, dne 10. 9. 2023. Touto smlouvou byl poskytnut žalované bezúčelový revolvingový úvěr s roční úrokovou sazbou 26,28 % a výší měsíční splátky 4 % z dlužné částky. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná je , Anonymizováno, a pobírá , částka, . Jako vedlejší příjem je uvedeno , částka, , aniž by bylo jakkoliv specifikováno, o jaký příjem se jedná. Dále je uveden příjem ostatní členů domácnosti , částka, , opět bez specifikace příjmu a osoby, která jej pobírá. Žalovaná je uvedena jako , Anonymizováno, . Výdaje jsou uvedeny jako náklady na bydlení 6 000 Kč a ostatní výdaje 5 000 Kč bez specifikace. Ve zprávě o provedení ověření bonity klienta žalovanou nepodepsané je jako zdroj příjmu žalované uvedeno – , částka, – zdroj – jiný. Příjem ostatních členů domácnosti , částka, opět bez uvedení zdroje a osoby, která takovým příjmem disponuje. Ve smlouvě není nikdo další jako spoludlužník či jako ručitel uveden. Rodinný stav žalované je označen jako , Anonymizováno, .6. Dle výpisu historie úvěru uhradila žalovaná pouze 5 075,72 Kč. Dopisem ze dne 22. 7. 2024 zesplatnila žalobkyně úvěr a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky do 14-ti dnů od sepisu výzvy. Dopis byl zaslán doporučeně žalované dne 23. 7. 2024. Dopisem ze dne 8. 8. 2024 byla žalovaná vyzvána právním zástupcem žalobkyně k zaplacení dluhu. Žalovaná zůstala ve sporu pasivní, k žalobě se žádným způsobem nevyjádřila.7. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, z historie úvěru, neuhrazení ničeho z její strany na tento dluh, o výzvě žalobkyně včetně oznámení o zesplatnění úvěru.8. Soud se především zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.13. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací za splněnou.14. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky a údaje uvedené ve smlouvě ohledně příjmů žalované žádným způsobem neověřovala. Ve smlouvě není nic o tom, o jaké další příjmy žalované kromě , Anonymizováno, by se mělo jednat a ani příjmy dalších členů domácnost nejsou žádným způsobem specifikovány co do zdroje a osoby, která se na nich podílí a jejím vztahu k žalované. Už vůbec nelze zjistit, jak bylo ověřováno ve veřejně dostupných dlužnických registrech její případné jiné finanční zatížení. Toto nelze zjistit ani z ostatních předložených listinných důkazů a nevyplývá to ani ze skutkových tvrzení žaloby samotné, kde se pouze obecně uvádí, že žalobkyně přezkoumávala klientské informace v tomto směru. Žalobkyně se neúčastí na jednání připravila o dobrodiní ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve směru poučení o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy ohledně platného uzavření úvěrové smlouvy.15. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.16. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanov