13 C 56/2025-21 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 23 043,53 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou žalovaný uzavřel dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále jen „předmětná smlouva“). Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč. Žalovaný se kromě jistiny zavázal uhradit poplatek za půjčené peněžní prostředky ve výši 36 669 Kč představující úrok ve výši 28 923 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a službu komfortního splácení ve výši 6 246 Kč. Vrátil však jen 24 400 Kč. Zbytek ani přes výzvu neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě jako takové nevyjádřil. Za splnění podmínek ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.3. Na základě listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným předmětnou smlouvu, na základě které žalovanému přenechala téhož dne v hotovosti částku 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peníze vrátit včetně úroku ve výši 15 % ročně v kapitalizované výši 28 923 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a službu komfortního splácení ve výši 6 246 Kč. Celkem tedy 36 669 Kč (122,23 % z jistiny), které měl společně s jistinou uhradit ve 21 měsíčních splátkách po 3 304 Kč, přičemž poslední splátka měla být dne 6. 11. 2023 (zjištěno ze Smlouvy o úvěru). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Žalovaný uhradil k datu podání žaloby částku 24 400 Kč (jak vyplývá i z tabulky umoření). Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024, včetně příloh, právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Dle dopisu ze dne 21. 10. 2024 žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky. Žalobkyně vyzvala k zaplacení dlužné částky do 15. 1. 2025 (jak vyplývá z předžalobní výzvy).4. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným a zaznamenaných v zákaznické kartě žalovaného ze ne 6. 2. 2022. Dále žalobkyně tvrdila, že prověřovala žalovaného v dostupných rejstřících. Ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaný v době uzavření Smlouvy žil s rodiči a byl svobodný. Má tři vyživovací povinnosti. Čistý měsíční příjem byl ve výši 17 630 Kč. Do příjmu byl započítaný příjem další osoby. Odhadované měsíční výdaje ve výši 2 000 Kč. Soudem bylo z úřední činnosti zjištěno, že v době uzavření měl dluh na zdravotním pojištění. Údaje o příjmech a výdajích žalovaného vyplněné v zákaznické kartě, nebyly doloženy žádnými listinami. Žalobkyně toto tvrzení neprokázala ani přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem.6. Na předmětnou Smlouvu o zápůjčce je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť Smlouvu uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).10. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle uvedených zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu jen z části. Žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně přenechala žalovanému částku 30 000 Kč. Smlouva o spotřebitelském úvěru však nebyla uzavřena platně. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného (schopnost poskytnutý úvěr splácet), jak jí ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost dané smlouvy (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18). V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86, podle něhož v případě, že věřitel dostatečně neověří úvěruschopnost žalovaného, dochází k absolutní neplatnosti uzavřených smluv, stejně tak jako na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III US 4129/2018 týkající se povinnosti věřitelů řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníků. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru (právní předchůdkyně žalobkyně) je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověří. Navíc ze zákaznické karty vyplývá, že do celkových příjmů byl započten i příjem další osoby. Žalovaný však v době uzavírání smlouvy byl svobodný, nebylo tedy možné započítávat další příjmy do příjmů jeho domácnosti, aniž by bylo patrno, v jakém rozsahu mají tyto příjmy ovlivňovat příjmy žalovaného, tedy v jakém rozsahu s těmito příjmy může hospodařit. Navíc měl tři vyživovací povinnosti, což nebylo vůbec zohledněno. Měl dluhy na zdravotním pojištění. A uvedené měsíční výdaje ve výši 2 000 Kč jsou nereálné. Navíc ani příjem žalovaného nebyl ničím doložen.11. Soud navíc poukazuje na nepřiměřená ujednání o dalších platbách spojených s poskytnutím úvěru, neboť došlo k navýšení samotné jistiny o dalších více jak 100 %. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že docházelo k hotovostnímu inkasu splátek, je třeba pohlížet na veškerá vedlejší ujednání tak, že plnily funkci úroků, které byly sjednány v rozporu se zákonem, přičemž soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož již úroky, které přesahují 60 %, byly sjednány v rozporu s dobrými mravy.12. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu. Vrátil však jen 24 400 Kč. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 600 Kč od 16. 1. 2025 do zaplacení, když splatnost byla určen a podle výzvy k plnění, když měl zaplatit do 15. 1. 2025 a od 16. 1. 2025 byl v prodlení podle § 1970 o. z. Výše byla stanovena ke dni prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř.13. V ostatních nárocích soud žalobu v této části zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvené úroky.14. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.