6 C 86/2025-69 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal proti žalované zaplacení celkem 146 489 Kč s odůvodněním, že se jedná o dluh dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, . Na základě této smlouvy poskytl žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč s tím, že žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutý úvěr sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 64,58% p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 6 672 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květen 2021. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy, ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobce tvrdí, že žalovaná tak k datu podání žaloby dluží následující částky – částka ve výši 95 889,25 Kč (nová jistina úvěru ve výši 108 405,25 Kč je tvořená dlužnou původní jistinou ve výši 93 535,61 Kč a přirostlým dlužným úrokem ve výši 14 869,64 Kč). V bodě 6.1. smlouvy bylo sjednáno, že žalovaná je povinna nahradit žalobci smluvní pokutu za každou splátku, u které se ocitne žalovaná v prodlení o délce 30 dnů. Žalobce uplatnil nárok na celkovou smluvní pokutu 1 497 Kč (2 x 499 Kč). V důsledku prodlení žalované žalobci dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 600 Kč. Podle bodu 6.5 smlouvy žalované dále vznikla povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru (jistina + přirostlý dohodnutý úrok) za každý den prodlení s její úhradou, kdy tuto smluvní pokutu žalobce vyčíslil pouze k datu vyhotovení žaloby částkou 48 503 Kč. Žalobce rovněž požaduje dohodnutý úrok ve výši 64,19 % ročně z částky 93 535,61 Kč od 23. 8. 2022 do zaplacení. Žalované byla zaslána předžalobní výzva, na tuto nereagovala. Žalobce tak požaduje zaplatit žalovanou částku a rovněž si uplatňuje nárok na zákonný úrok z prodlení.2. Okresní soud ve věci nařídil jednání. Žalovaná se k nařízenému jednání bez řádné omluvy nedostavila, podle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu bylo jednání bez její osobní účasti.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud proto vycházel z tvrzení žalobce a z důkazů, které označil k prokázání svých tvrzení.4. Na základě předložených listin dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaná čerpala úvěr bezhotovostně, převodem na bankovní účet. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutý úvěr sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 64,58% p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 6 672 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květen 2021. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy, ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaná uhradila žalobci toliko 87 546 Kč (do zesplatnění žalovaná uhradila částku ve výši 73 396 Kč, po zesplatnění žalovaná uhradila částku ve výši 14 150 Kč). Před podpisem smlouvy žalovaná požadovala částku 166 000 Kč, žalobce dospěl u žalované ke score 507 bodů, přesto žalované poskytl částku toliko 100 000 Kč, údaj od žalované za nájemní bydlení ve výši 2 603 Kč nijak neověřoval, rovněž neověřoval dodržení splátek z předchozích závazků, žalovaná předložila 3x transakce o svém příjmu v rozmezí od 21 000 Kč do 25 000 Kč, ze kterého však vychází průměr mnohem nižší (necelých 23 000 Kč) než uvedený žalovanou, těmito podstatnými nesrovnalostmi se žalobce nezabýval. Žalobce zesplatnil z důvodu prodlení žalované úvěr ke dni 21. 8. 2022. Předžalobní výzvou byla žalovaná právním zástupcem žalobce vyzvána k zaplacení dluhu. Dle poštovního podacího archu byla tato výzva odeslána žalované dne 4. 6. 2025.5. Spor mezi účastníky soud posoudil podle ustanovení § 2395 a násl., § 588, § 2991 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a dále podle § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.7. Ve smyslu citované právní úpravy a zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žalobce neprokázal, že by řádně prověřil schopnost žalované poskytnutý úvěr splatit, když žalobce vycházel pouze z dokladů a informací získaných od žalované (doklady o příjmech, prohlášení žalované) a z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (SOLUS, NRKI) a jiná šetření neprováděl. Žalobce nijak dále neověřoval příjem žalované, nepožadoval doložení faktického placení nájmů a energií, vycházel toliko z informací poskytnutých žalovanou. Rovněž nijak neověřoval, zda žalovaná řádně hradí splátky z jiné půjčky či úvěru. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele je absolutní neplatnost smlouvy, ke které je soud povinen ze zákona přihlížet. Podle právního názoru Krajského soudu v Praze, v jeho rozhodnutí 27 Co 81/2019-75 je třeba si uvědomit, že spotřebitel je slabší stranou, je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Na rozdíl od poskytovatele nemá znalost oboru, dostatek profesionální zkušenosti, právní poradenství, účetnictví, marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, kdy smlouvy bývají uzavírány jako adhézní a podobně. Současně již z podstaty věci peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají a jejich cílem je úvěr za každou cenu získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Právě proto zákon uložil poskytovatelům povinnost posuzovat úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy. Smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, je vyhnout se situacím, kdyby úvěr mohl být poskytnut i osobám, u nichž by bylo důvodně možné pochybovat o tom, že budou schopni úvěr splácet. Je dán zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky dle § 588 občanského zákoníku. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III ÚS 4129/18, soud odkazuje i na rozhodnutí KS Praha sp.zn. 27 Co 477/2017 a 22 Co 295/2019.8. Soud proto nárok žalobce posoudil jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 občanského zákoníku, žalovaná převzala finanční částku 100 000 Kč bez právního důvodu, vrátila dosud toliko 87 546 Kč, tudíž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila o částku 12 454 Kč, zákonný úrok z prodlení pak odpovídá § 1968 občanského zákoníku, proto soud žalobě částečně vyhověl /výrok I./.9. Na druhé straně soud žalobu ve zbývající části z důvodu absolutní neplatnosti zamítl, neboť z neplatně uzavřené smlouvy nemohl platně vzniknout nárok na zaplacení poplatků – náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované, smluvní pokuty či smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení /výrok II./.10. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodl o nákladech řízení, neboť z procesního hlediska měla ve věci úspěch ve větší míře žalovaná, té však žádné náklady řízení nevznikly, proto si každý z účastníků ponese náklady ze svého.