14 C 126/2017-294 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se žalobou ze dne , datum, domáhala po žalované vydání v žalobě specifikovaných věcí, event. uhrazení částky , částka, , s odůvodněním, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne , datum, č.j.: KSPH , spisová značka, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka , právnická osoba, . IČ:, IČO, , se sídlem , adresa, . Insolvenčním správcem byla ustanovena žalovaná , Jméno žalované, . Žalovaná do soupisu majetku konkursní podstaty uvedeného dlužníka nesepsala v žalobě uvedené věci, jejímž vlastníkem však není dlužník, ale nacházejí se pouze v jeho areálu. Žalobce nabyl movité věci kupními smlouvami z roku 2011 za ceny dle znaleckého posudku. Tato žaloba byla podána k insolvenčnímu soudu2. Žalovaná v reakci uvedla, že žalobkyně své vlastnické právo nijak neprokazuje. Žalovaná uvádí, že majetek uvedený v soupisu majetku dlužníka je na něm oprávněně. Některé položky uvedené v žalobě navíc nejsou samostatnou věcí (např. vrtaná studna). Navíc dlužník, již žádný areál nevlastní. Žalovaná dále vznesla námitku nedostatku pasivní legitimace.3. O věcné a místní příslušnosti rozhodoval Vrchní soud v Praze, a to usnesením ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, . Po posouzení žaloby vyslovil závěr, že předmětná žaloba není incidenčním sporem ve smyslu §159 Insolvenčního zákona. Z toho důvodu je příslušným zdejší soud.4. Soud ve věci neprováděl dokazování s ohledem na skutečnost, že bylo nejprve nutné posoudit pasivní legitimaci žalované. V tomto případě se jedná o insolvenční správkyni a posouzení jejího oprávnění k majetkové podstatě a majetku nezahrnutého do majetkové podstaty.5. Právní posouzení soud provedl na základě zákona č. 182/2006 Sb. - insolvenční zákon. Konkrétně ustanovení § 205 InsZ stanoví co je pojem a rozsah majetkové podstaty. 1) Jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. 2) Podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky těchto rozhodnutí. 3) Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela. 4) Majetek jiných osob než dlužníka náleží do majetkové podstaty, stanoví-li to zákon, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních úkonů. Pro účely zpeněžení se na takový majetek pohlíží jako na majetek dlužníka. § 229 InsZ odst. 1) Zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich. 2) Je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu. 3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, d) dlužník v době od povolení reorganizace a e) dlužník v době od povolení oddlužení.6. Pokud žalobkyně v žalobě uvádí, že se jedná o majetek, který nepatří dlužníkovi, tak by se ve smyslu § 205 InsZ nejednalo o součást majetkové podstaty dlužníka, ke které má dispoziční oprávnění insolvenční správce. A ten jediný je oprávněn s majetkovou podstatou nakládat. Podkladem pro nakládání s majetkovou podstatou je pak samotný soupis majetkové podstaty. V případě, že by insolvenční správce měl za to, že s jedná o majetek náležející do majetkové podstaty, byl by s ním oprávněn nakládat a tento by pojal do soupisu. Vlastník by pak následně mohl uplatnit vylučovací žalobu v rámci insolvenčního řízení – jednalo by se o incidenční spor. Pokud by nedošlo k podání takovéto žaloby, správce by jej zpeněžoval. Pokud je však žalováno pouze na vydání věci, tak k vydání věci, která není součástí majetkové podstaty, nelze uložit takovou povinnost insolvenčnímu správci. Insolvenční správce totiž nakládá pouze s majetkovou podstatou, a nikoliv všemi věcmi, které má dlužník u sebe. Toto lze jednoduše ilustrovat na případu, kdy by dlužníkem v konkursu byla fyzická osoba, a nikoliv osoba právnická jako v této věci. S ohledem na koncipování žaloby, že se jedná o věci, které dlužník nevlastní, lze učinit závěr, že žalobní tvrzení směřují k majetku mimo majetkovou podstatu. U movitých věcí, které tedy nebyly pojaty do soupisu majetkové podstaty a žalobkyně tvrdí, že nepatří dlužníkovi, nemůže být pasivně legitimována osoba, která k nim nemá dispoziční oprávnění, neboť nejsou součástí majetkové podstaty. Insolvenční správce disponuje pouze s majetkovou podstatou, a nikoliv s věcmi, které má dlužník u sebe a nepatří mu. K tomu by muselo dojít na základě jejich soupisu a InsZ upravuje postup, jak se domáhat vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty. Vrchní soud v Praze však při posuzování věcné příslušnosti výslovně uzavřel, že o takový případ se nejedná. Osoba, která by teoreticky mohla být v případě, že by se všechna tvrzení ukázala jako tvrdivá pasivně legitimovaná pak byl dlužník. Dlužník by majetek mohl teoreticky zadržovat, neboť tento není součástí majetkové podstaty, a nikoliv insolvenční správce. Žaloba by tedy měla směřovat vůči dlužníkovi, a nikoliv insolvenčnímu správci. Z tohoto důvodu soud žalobu zamítl.7. Za situace, kdy soud zamítl primární petit, zamítl i eventuální petit na náhradu hodnoty věcí, neboť v daném případě by byl nárok na zaplacení hodnoty věcí odvozen od primárního nároku na jejich vydání.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení. V daném případě náklady soudního řízení spočívají v odměně advokáta ve výši , částka, . Odměna advokáta dle § 9 odst. 1) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 5 právních úkonů (5 x , částka, ) ve výši , částka, , paušální náhrada nákladů dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 5 právních úkonů (5 x , částka, ) ve výši , částka, , 21% DPH ve výši , částka, . Konkrétně se jednalo o úkony: § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – převzetí a příprava zastoupení; § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – vyjádření ze dne , datum, , , datum, , § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. - účast na jednáních konaných dne , datum, , , datum, . Žalobkyně je pak povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení celkovou částku , částka, , a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalované.