19 C 104/2024-52 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím (jehož specifikace je věrně zachycena ve výroku pod bodem I), a to v rámci požadavku na odškodnění nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení.2. Namítané řízení vedl správce daně - Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, žalobkyně podala dne , datum, přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor roku 2015, správce daně v návaznosti na kontrolní zjištění vydal dne , datum, platební výměr, jímž doměřil žalobkyni daň. Žalobkyně brojila proti platebnímu výměru odvoláním, ve druhém stupni rozhodovalo Odvolací finanční ředitelství, které rozhodnutím ze dne , datum, odvolání žalobkyně zamítlo a platební výměr potvrdilo. Navázalo řízení o správní žalobě žalobkyně před Krajským soudem v , adresa, , jakož i řízení o kasační stížnosti žalobkyně před Nejvyšším správním soudem. Žalobkyně podala také ústavní stížnost. Ke dni podání žaloby (, datum, ) trvalo řízení 9 let a probíhalo řízení o ústavní stížnosti žalobkyně. Žalobkyně takovou délku trvání řízení hodnotí za nepřiměřenou, žalobkyni byla způsobena nejistota z výsledku řízení. Nárok na odškodnění žalobkyně uplatnila u žalované žádostí ze dne , datum, , žalovaná přípisem ze dne , datum, uznala existenci nesprávného úředního postupu, žalobkyni se omluvila, avšak peněžitou kompenzaci neposkytla.3. K vyčíslení požadovaného peněžitého odškodnění v částce , částka, žalobkyně dospěla tak, vycházela ze základní částky , částka, za každý rok řízení, za první dva roky poníženo o polovinu (význam řízení byl zvýšený, jelikož se jednalo i o daňové penále, které má povahu trestní sankce, základní částku je také třeba valorizovat). Vypočtené odškodnění v částce , částka, navrhla zvýšit o 50 % z důvodu mimořádné délky řízení, jakož i proto, že orgány finanční správy a soudy nečinily odpovídající úkony k rozhodnutí věci. Současně žalobkyně zdůraznila, že k délce řízení nikterak nepřispěla a v soudním řízení neprobíhalo dokazování, šlo pouze o řešení právních otázek. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. , spisová značka, žalobkyně dovozovala, že absenci výslovně stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí v právních předpisech upravujících daňový proces je nutno překonat aplikací lhůt dle § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů („SprŘ“). Žalobkyně požadovala přiznat příslušenství v podobě úroků z prodlení za období od , datum, do zaplacení, a dále v podobě úroků z prodlení z primárních úroků z prodlení za období od , datum, do zaplacení (§ 1806 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).4. Žalobkyně (v reakci na obranu žalované) také namítala, že pro každou jednotlivou daň za jednotlivé zdaňovací období se vede samostatné daňové řízení, to stejné platí i pro soudní řízení správní, neplatí ani to, že by řízení o jedné dani bylo určující pro řízení o jiné dani. I pokud by žalobkyně uplatnila všechny nároky jedinou žalobou, jednalo by se o tolik samostatných nároků, kolik bylo daňových řízení. Počátek řízení je třeba spojovat s tím, kdy se žalobkyně ocitla v nejistotě ohledně výsledku řízení, což odpovídá okamžiku podání daňového přiznání, nikoliv okamžiku zahájení daňové kontroly. Smyslem daňového řízení je udržovat daňový subjekt v nejistotě po celou dobu plynutí lhůty pro stanovení daně, nejistota proto počíná okamžikem podání daňového přiznání. Nadto je na správci daně, jak vyhodnotí rozhodné skutečnosti, kdy daňový subjekt vyzve k prokázání jím tvrzených skutečností. Z hlediska formy kompenzace žalobkyně poukázala na to, že v jejím případě nebylo prokázáno, že by se dopustila úmyslného trestného činu, její jednání bylo pouze nedbalostní. Žalobkyni bylo dáváno k tíži, že o daňovém podvodu měla a mohla vědět a že neprokázala přijetí opatření, kterými by svoji účast na daňovém podvodu vyloučila. Daňový podvod ve smyslu daňového práva není trestnou činností, a proto nelze použít judikaturu Nejvyššího soudu o minimalizaci významu řízení, k čemuž žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , spisová značka, .5. Žalovaná požadavek žalobkyně na peněžité odškodnění nemajetkové újmy odmítla. Pokud jde o počátek namítaného řízení, nelze je dle žalované ztotožňovat s okamžikem podání daňového přiznání, ale až s okamžikem zahájení daňové kontroly. Poskytnutá satisfakce v podobě omluvy je dostatečná, neboť nejistota žalobkyně se omezovala na to, zda bude odhalen její nepoctivý úmysl - orgány finanční správy i správní soudy totiž dospěly k závěru o tom, že žalobkyně se účastnila podvodu na dani z přidané hodnoty. Žalovaná také odmítla požadavek žalobkyně na valorizaci základní částky či úvahu žalobkyně o aplikaci lhůt podle SprŘ. Současně žalovaná poukázala na to, že žalobkyně se v rámci několika samostatných žalob domáhá odčinění nemajetkových újem za nepřiměřené délky dalších daňových řízení vedených ohledně různých daňových povinností, avšak reálně se jednalo o jednu věc – fakticky šlo o jediný případ, jediný postup orgánů finanční správy.6. Z provedených listinných důkazů a ze shodných tvrzení účastníků soud učinil následující skutková zjištění:7. Přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015 podala žalobkyně dle svého tvrzení, které žalovaná učinila nesporným, dne , datum, .8. Ze zprávy o daňové kontrole č. j. , Anonymizováno, soud zjistil, že jejím předmětem byla kontrola daňové povinnosti žalobkyně na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců leden až prosinec roku 2014, zdaňovací období roku 2015 a zdaňovací období měsíce ledna, měsíce dubna a měsíce května roku 2016. Daňová kontrola byla zahájena dne , datum, (o tom svědčí i protokol o zahájení daňové kontroly č.j. , Anonymizováno, , k rozšíření daňové kontroly došlo dne , datum, . Výsledkem daňové kontroly bylo to, že správce daně odepřel žalobkyni nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, a to z důvodu zapojení žalobkyně do podvodu na dani z přidané hodnoty v souvislosti s žalobkyní nakoupenou propagací na sportovních a kulturních akcích od společnosti , právnická osoba, .9. Z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, soud zjistil, že Odvolací finanční ředitelství uvedeného dne rozhodlo o odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty vydaným správcem daně dne , datum, , a to včetně dodatečného platebního výměru č.j. , Anonymizováno, , jímž správce daně doměřil daň za zdaňovací období měsíce února roku 2015 ve výši , částka, a rozhodl o zákonné povinnosti uhradit penále ve výši , částka, . Odvolání žalobkyně sepsala dne , datum, (podání žalobkyně ze dne , datum, ) a doplňovala ještě podáním ze dne , datum, a podáním ze dne , datum, . Odvolání žalobkyně bylo zamítnuto všechny dodatečné platební výměry ze dne , datum, byly potvrzeny. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že Odvolací finanční ředitelství se ztotožnilo s prvostupňovým správcem daně v tom, že žalobkyni je nutno odmítnout uplatněný nárok na odpočet daně z důvodu jejího zapojení do daňového podvodu. Postup žalobkyně v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, nelogický a v rozporu s jednáním každého racionálně a ekonomicky uvažujícího obchodníka, že to nasvědčuje závěru, že žalobkyně o existenci podvodu na dani z přidané hodnoty nejen vědět mohla a měla, ale o tomto věděla. O tom podle Odvolacího finančního ředitelství svědčilo zjištění, že žalobkyně převážnou většinu své ekonomické činnosti v daném období realizovala v zahraničí (90 %), v roce 2014 žalobkyně neinvestovala do své propagace v zahraničí žádné finanční prostředky, v roce 2015 investovala částku cca , částka, a v roce 2016 částku , částka, . Oproti tomu v tuzemsku žalobkyně investovala za období let 2014 až 2016 do své propagace částku ve výši téměř , částka, , přičemž sporné reklamní služby byly cíleny na tuzemsko. Ve vztahu k tvrzení žalobkyně, že reklama byla zacílena na nábor nových zaměstnanců a posílení značky u stávajících zaměstnanců, Odvolací finanční ředitelství uvedlo, že žalobkyně v letech 2014 až 2016 nepodala ani nezveřejnila žádná volná pracovní místa a vzhledem k počtu jejích stálých zaměstnanců (40 až 50) se částka téměř , částka, investovaná do propagace, ke které mělo dojít za účelem posílení značky u stávajících zaměstnanců, jeví jako zcela nepřiměřená. Bez povšimnutí Odvolacího finančního ředitelství nezůstalo ani to, že ve smlouvách uzavřených mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, . nejsou uvedeny podrobnosti a způsob realizace propagace, není v nich definována velikost ani umístění loga žalobkyně na plakátech, bannerech atd., není uvedeno ani místo, kde budou plakáty umístěny - o těchto skutečnostech měl rozhodovat dodavatel reklamy. Přitom ponechání takto zásadních skutečností na uvážení dodavatele Odvolací finanční ředitelství považovalo za