37 C 11/2016-227 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se původně žalobou domáhal proti ČR – Ministerstvu vnitra náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup při pokusu o správní vyhoštění dne 6. 6. 2014 ve výši 250 000 Kč, dále se domáhal proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky ve výši 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí – usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], usnesení Krajského státního zastupitelství v [obec] sp. zn. KZN [číslo] ze dne 17. 12. 2014 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v [obec] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], když zprvu žalobce uváděl, že se jednalo o nesprávný úřední postup, který vedl k vydání těchto rozhodnutí, které byly později zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15. Ve svých žalobních tvrzeních žalobce uvedl, že nárok uplatnil dne 22. 4. 2016 u Ministerstva vnitra na náhradu nemajetkové újmy nesprávným úředním postupem Policie ČR, Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen„ GIBS“), Krajského státního zastupitelství v [obec] a Vrchního státního zastupitelství v [obec], kdy část jeho žádosti byla postoupena Ministerstvu spravedlnosti ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu GIBS a státních zastupitelství. Žalobce uvedl nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, kdy v tomto nálezu soud shledal, že postup policie při výkonu vyhoštění dne 6. 6. 2014, zejména absence přípravy na vyhoštění, nepřiměřené použití donucovaných prostředků, včetně slzného plynu v uzavřeném prostoru a pout a nedůstojné zacházení se žalobcem v kumulaci představovalo nelidské a ponižující zacházení se žalobcem. Ústavní soud rovněž shledal, že GIBS a státní zastupitelství neprovedly účinné vyšetřování ve věci trestního oznámení žalobce. K popisu události žalobce uvedl, že je občanem [anonymizováno], dne 2. 7. 2014 byl vyhoštěn z území České republiky. Dne 14. 5. 2014 byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců [obec] – [anonymizováno] za účelem jeho správního vyhoštění z území České republiky. O odletu do země původu se pak dozvěděl den před plánovaným odletem od sociální pracovnice, dne 6. 6. 2014 při realizaci jeho vyhoštění byly proti němu policisty použity donucovací prostředky, slzotvorný plyn a pouta. Policisté žalobce vynesli z ubytovací budovy, byl naložen do policejního vozu. V průběhu eskorty měl nasazená pouta a poutací pás, na letišti jej pak policisté posadili na vozík s batožinou a převezli jej do policejní cely. Vyhoštění se pak nepodařilo zrealizovat, když kapitán letadla odmítl žalobce převzít na palubu. Žalobce byl za použití invalidního vozíku převezen zpátky do zařízení pro zajištění cizinců, celou dobu nebyl informován, co se děje, v zařízení pro zajištění cizinců byl ošetřen lékařkou. Dne 16. 6. 2014 žalobce podal trestní oznámení ke [příjmení], když jeho oznámení bylo odloženo usnesením [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], když nebylo shledáno, že by ve věci šlo o podezření z trestného činu. K stížnosti žalobce pak Krajské státní zastupitelství zamítlo jeho stížnost usnesením sp. zn. KZN [číslo] ze dne 17. 12. 2014, rovněž Vrchní státní zastupitelství v Praze shledalo podnět žalobce k výkonu dohledu nad činností Krajského státního zastupitelství nedůvodným vyrozuměním č. j. [číslo jednací], a to dne 25. 3. 2015. Dne 22. 3. 2015 žalobce podal ústavní stížnost, jíž bylo vyhověno dne 27. 10. 2015 nálezem Ústavního soudu shora uvedeným. Dle žalobce pak při vyhoštění dne 6. 6. 2014 došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., který spočíval v absenci přípravy na vyhoštění a absenci koordinace vyhoštění za použití donucovaných prostředků vůči jeho osobě. Žalobce dále napadal nesprávný úřední postup GIBS a státních zastupitelství v tom směru, že nebylo provedeno účinné vyšetřování jeho trestního oznámení. Dle žalobce tímto nesprávným úředním postupem pak byla žalobci způsobena nemajetková újma, kdy bylo zasaženo do osobnostní integrity žalobce, byla zasažena jeho důstojnost. Zásah policie žalobce vnímal jako ponižující, vnímal jako zásah do tělesné, osobní i psychické integrity. Jako velmi ponižující a krajně nevhodné vnímal to, že byl převážen na vozíku na batožinu před zraky cestujících na letišti, pociťoval v průběhu eskorty v autě silnou bolest očí a hlavy v důsledku použití slzného plynu a také bolest v zápěstí v důsledku silného utažení pout. Celý zákrok žalobce vnímal jako rasistický 2. Žalovaná pak ve vyjádření uvedla, že za nespornou považuje skutečnost, že dne 27. 5. 2016 jí byla postoupena část žádosti žalobce o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu GIBS a státních zastupitelství spočívající v neúčinném vyšetřování. Žalovaná má za to, že ve věci je možno uzavřít, že v daném případě došlo k vydání nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když předmětné usnesení GIBS, usnesení Krajského státního zastupitelství a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu. Žaloba pak může být úspěšná pouze, pokud je v řízení dále prokázána nemajetková újma, když žalovaná má za to, že žalobce nepředložil žádné důkazy prokazující nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhla zamítnutí žaloby. 3. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kdy žalobu o zaplacení celkové částky 500 000 Kč zamítl. Proti tomuto podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Ve vztahu k druhému nároku žalobce (též ve výši 250 000 Kč) vůči druhé žalované, jako náhradě nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí konstatoval, že nezákonná rozhodnutí tu jsou dána, přičemž se jedná o usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], usnesení Krajského státního zastupitelství ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. KZN [číslo] a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Tato rozhodnutí totiž byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15. Ač v dané věci žalobce považoval neprošetření jeho trestního oznámení příslušnými orgány státu za nesprávný úřední postup, soud prvního stupně však uzavřel, že se jedná o nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Následně se zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence nemajetkové újmy, vzniklé z nezákonných rozhodnutí shora uvedených. Konstatoval, že, ač v tomto smyslu žalobce poučil dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k doplnění tvrzení a návrhů na jejich prokázání, žalobce setrval na tom, že následné vyšetřování vnímal jako nespravedlivé a ponižující, když nebyl vůbec vyslechnut a bylo s ním jednáno, jako kdyby neexistoval. Měl tak pocit, že státní orgány se snaží jeho věc (jím podané trestní oznámení) zamést pod koberec a neexistuje vůle odhalit a potrestat pachatele, kteří se měli dopustit nelidského zacházení s ním. Cítil se bezmocný a vnímal jako nespravedlivé, že pachatelé zůstali nepotrestáni. Ohledně návrhu na prokázání této své tvrzené újmy uvedl, že dle jeho názoru se má presumovat obdobně, jako je tomu u nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu - nepřiměřené délky soudního řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že nelze vycházet z presumpce existence nemajetkové újmy z nezákonných rozhodnutí obdobně, jako je tomu u újmy z nesprávného úředního postupu - nepřiměřené délky soudního řízení. Jedná-li se totiž o nesprávný úřední postup - nepřiměřenou délku soudního řízení, judikatura, vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka soudního řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu nevyžaduje. V případě žalobce se však o nesprávný úřední postup nejedná, jedná se o nezákonná rozhodnutí, přičemž prokázání újmy z těchto rozhodnutí je zcela na žalobci a tato újma musí být v řízení tvrzena a bezpečně prokázána. Nemajetková újma založená jinou skutečností totiž musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižená, a šlo by o notorietu, kterou dokazovat netřeba. V daném případě žalobce se však o notorietu ve vztahu k tvrzením o nemajetkové újmě na straně žalobce nejedná. Žalobce ke svým tvrzením o této však nedoplnil návrhy k prokázání existence nemajetkové újmy, soudu prvního stupně proto nezbylo, než z důvodu neunesení břemene důkazního žalobu, co do nároku ve výši 250 000 Kč proti žalované zamítnout. Soud prvního stupně též doplnil, že o notorietu se pro případ žalobce nemůže jednat, neboť ten tvrdí zásadní a specifickou újmu, p