11 C 83/2024-62 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne , datum, domáhala na žalovaném zaplacení částky 938 800 Kč jako zadostiučinění za nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným nakonec Okresním soudem v , adresa, (dále jen „OS , adresa, “) pod sp. zn. , spisová značka, (dále též jako „posuzované řízení“) a jeho nepřiměřenou délkou.2. Žalobkyně uvedla, že na základě usnesení Policie ČR ze dne , datum, byla trestně stíhána pro skutek, v němž byl spatřován přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Po proběhnuvším hlavním líčení a po bezmála dvou letech od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání byla žalobkyně rozsudkem OS , adresa, ze dne , datum, v plném rozsahu zproštěna obžaloby dle § 226 písm. c) tř. ř., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala. Rozsudek nabyl právní moci dne , datum, . Trestní stíhání žalobkyně tedy trvalo od , datum, do , datum, , tj. celkem 2 roky, 2 týdny a 5 dnů (749 dnů).3. V důsledku takto vedeného trestního stíhání, které bylo od počátku nedůvodné, vznikla žalobkyni nemajetková újma, za kterou požadovala zadostiučinění v penězích, a to částkou 898 800 Kč, tj. částkou 1 200 Kč za jeden den trestního stíhání. K tomu žalobkyně uvedla, že každé trestní stíhání představuje zásah do zaručených osobnostních práv stíhané osoby, důvodnost, resp. proporcionalita takového zásahu je potom dána výsledkem trestního řízení, tedy meritorním rozhodnutím ve věci samé. V případě zprošťujícího rozsudku to potom znamená, že trestní stíhání a na to navazující narušení osobnostních práv bylo nezákonné. Žalobkyně pak zdůraznila, že trestním stíháním, ve kterém jí hrozilo uložení trestu odnětí svobody až na 5 let, bylo zasaženo do její cti a pověsti jinak bezúhonného člověka, kdy tento zásah byl markantnější tím, že trestní stíhání vstoupilo ve všeobecnou známost v místě jejího bydliště. Současně došlo k zásahu do pracovní sféry žalobkyně. Žalobkyně je státní zaměstnankyní na Úřadu práce ČR, přičemž pravomocné odsouzení za uvedený trestný čin by pro žalobkyni dle § 74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě znamenalo zánik služebního poměru nehledě na to, zda by žalobkyni byl uložen trest podmíněný či nepodmíněný. Tuto přes dva roky trvající hrozbu ztrátou zaměstnání a veškerých příjmů pak musela žalobkyně v důsledku nezákonného trestního stíhání snášet.4. Dále žalobkyně namítla, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobkyni též nemajetková újma, za kterou rovněž požadovala zadostiučinění v penězích, a to částkou 40 000 Kč, tj. částkou 20 000 za jeden rok trestního stíhání. K tomu žalobkyně uvedla, že trestní stíhání bylo zahájeno dne , datum, a zprošťující rozsudek byl vydán až dne , datum, , tedy trestní stíhání bylo vedeno více jak 2 roky, aniž by tomu odpovídala právní či skutková složitost věci. Pochybení v tomto ohledu leží zejména na straně soudu, který v dané věci činil neodůvodněné průtahy, neboť nečinil jednotlivé úkony v přiměřené lhůtě, urychleně a bez zbytečných průtahů v souladu s § 2 odst. 4 tr. ř. a § 181 odst. 3 tr. ř., kdy obžaloba byla podána dne , datum, a trestní příkaz byl následně vydán až dne , datum, , tedy více jak dva měsíce po podání obžaloby. Dne , datum, byl žalobkyní podán proti trestnímu příkazu odpor a soud měl dle § 314g odst. 2 tr. ř. nařídit ve věci hlavní líčení. Hlavní líčení bylo nařízeno až dne , datum, , tedy více jak 2 měsíce po zrušení trestního příkazu, a to až na den , datum, . Ve věci samé bylo následně vedeno celkem osm hlavních líčení, kdy například hlavní líčení původně nařízené na den , datum, bylo opakovaně přeloženo, a to nejprve na den , datum, a následně na den , datum, , a to bez jakéhokoliv uvedení důvodu.5. Takto formulované nároky žalobkyně uplatnila u žalované, která ve stanovisku ze dne , datum, žalobkyni v souvislosti s trestím stíháním přiznala pouze náklady právního zastoupení s tím, že nebyly prokázány takové skutečnosti, které by odůvodňovaly poskytnutí peněžitého zadostiučinění, kdy zároveň platí, že každé trestní stíhání představuje „paušální“ zásah do osobnostní sféry, a proto žalovaná jako adekvátní zadostiučinění konstatovala porušení práva žalobkyně. Žalovaná veškeré žalobkyní popsané negativní následky trestního stíhání v zásadě negovala, když uvedla, že žalobkyni „realisticky“ nepodmíněný trest nehrozil a pokud žalobkyně trpěla stigmatizací z trestního řízení, pak stát za takové vnímání třetích osob není odpovědný, kdy současně platí, že samotná vědomost veřejnosti v místě jejího bydliště o trestním stíhání žalobkyně nepředstavuje zásah do jejích osobnostních práv. Pokud jde o zásahy do pracovní sféry, tak tyto dle žalované nebyly prokázány, neboť z trestního spisu ani z doložených podkladů nevyplývá, že by žalobkyně byla postavena mimo službu v rámci svého zaměstnání pro Úřad práce České republiky, a pokud by snad takový zásah prokázán byl, neodůvodňoval by tento sám přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění v penězích. Požadavek na zadostiučinění za újmu z titulu nepřiměřené délky řízení žalovaná odmítla s tím, že byť ve věci došlo k jednomu dílčímu průtahu, tak celkovou dobu trestního stíhání nelze označit za nepřiměřenou, nadto by vzhledem k uplatněnému nároku na zadostiučinění za újmu z titulu nezákonného trestního stíhání mohlo dojít k tomu, že by délka řízení byla hodnocena duplicitně, a došlo by tak k hypotetickému odškodnění téhož nároku dvakrát.6. S takovým vyřízením svých nároků žalobkyně nesouhlasí. Snahu žalované bagatelizovat hrozící trest žalobkyně považuje za účelovou, když sama žalovaná uvádí, že trestní soud není vázán trestem navrhovaným obžalobou a je to právě stav značné nejistoty ohledně výsledku trestního řízení, který by měl být přiměřeně odškodněn. Za účelovou považuje žalobkyně i argumentaci žalované stran obavy ze ztráty zaměstnání. Hrozba ztráty zaměstnání a veškerých příjmů byla pro žalobkyni snad nejzávažnějším negativním důsledkem nezákonného trestního stíhání a takovou skutečnost nelze „kompenzovat“ pouhým vyslovením porušení práva, obzvláště pak za situace, kdy ustálená judikatura hovoří o tom, že přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání musí být poskytnuto v dostatečné výši tak, aby odpovídalo kritériím obecné spravedlnosti. Žalobkyně nesouhlasí ani s hodnocením nároku na zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení, který nelze ztotožňovat s nárokem na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Již na první pohled je patrné, že se jedná o dva rozdílné nároky s rozdílnými kritérii hodnocení. K samotné délce trestního řízení pak žalobkyně zopakovala, že jeho délka zásadním způsobem neodpovídala právní a skutkové složitosti věci a dílčí průtahy byly konstatovány i žalovanou. Naopak žalovaná neuvádí, z jakého důvodu považuje délku trestního řízení za přiměřenou, kdy je na ní, aby domněnku o utrpěné újmě případně vyvrátila.7. Podanou žalobou se tak žalobkyně domáhala zaplacení částky 938 800 Kč.8. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobkyně své nároky uplatnila dne , datum, . Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne , datum, . K věci samé pak žalovaná po stručné rekapitulaci zásadních milníků předmětného trestního stíhání uvedla, že odpovědnostní titul k tomuto nároku je dán, nicméně ten sám o sobě nárok na peněžitou formu zadostiučinění nezakládá. Tvrzení žalobkyně, že jí hrozilo až pětileté odnětí svobody, považuje žalovaná za generické a pouze přesně kopírující sazbu určenou trestním zákoníkem; nadto žalobkyně byla postavena před soud coby dříve netrestaná osoba a trestní, Anonymizováno, sazba činila 1-5 let. Za takové situace žalobkyni realisticky nepodmíněný trest odnětí svobody nikdy nehrozil; i státní zástupce ostatně navrhoval trest podmíněný (v obžalobě trest odnětí svobody 15 měsíců, odložený na 18 měsíců, v závěrečném návrhu obecně trest ve spodní polovině sazby, odložený na přiměřenou zkušební dobu). I přes to faktem zůstává, že soud není vázán návrhem státního zástupce a ani kvalitní vysvětlení zásad ukládání trestu ze strany obhájce nemusí být způsobilé rozptýlit obavy z nepodmíněného trestu, takže do jisté míry je na místě zohlednit i hypoteticky hrozící trest. V uvedeném žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, nespatřuje bagatelizaci hrozícího trestu, nýbrž toliko jeho realistické zhodnocení plynoucí ze zásad ukládání trestu, které jsou bezpochyby známy i právní zástupkyni žalobkyně. Stejně tak v této argumentaci nespatřuje nic účelového ani rozporného, neboť na uvedeném nelze, podle názoru žalované, nalézt z hlediska trestního práva žádnou vadu; současně ovšem žalovaná připustila, že realistický pohled odborníka v oblasti práva nemusí být ani při jeho nejlepší vůli způsobilý zcela rozptýlit obavy právního laika, který fungování ukládání trestu z povahy svého „postavení“ nezná, toliko vidí sazbu uvedenou u kvalifikace a nemá případně v obhájce takovou důvěru, aby mu slepě věřil, že trest odnětí svobody v tr