37 C 1/2024-103 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, (dále též „OS“) pod sp. zn. 20 C 149/2016 (dále též „původní řízení“). Ve své žalobě zdůrazňoval, že původní řízení bylo zahájeno dne , datum, a skončilo dne , datum, . Původní řízení tak dle žalobce trvalo 6 let a 9 měsíců. Žalobce zdůrazňoval, že délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudů v původním řízení. K tomu poukázal na následující průtahy. Zaprvé, na průtah spočívající v odročení jednání na den , datum, . Zadruhé, na průtah spočívající v nařízení jednání až 5 měsíců po právní moci usnesení OS ze dne , datum, . Zatřetí, na průtah spočívající v odročení jednání na den , datum, . Začtvrté, na průtah spočívající v odročení jednání na den , datum, . Zapáté, na průtah spočívající v odročení jednání na neurčito. K tomu žalobce zdůrazňoval, že považuje za velmi problematické, pokud byla žaloba v původním řízení odmítnuta, ačkoliv byli účastníci řízení celkem čtyřikrát volání k jednání. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že Obvodní soud pro , adresa, vyhlásil rozsudek pro zmeškání, který byl později odvolací soudem zrušen. Žalobce dále uváděl, že původní řízení nebylo nijak mimořádně složité a komplikované. K tomu žalobce poukázal na hodnocení mimořádně obtížných úkonů ve smyslu § 12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Podle žalobce byla tak délka původního řízení až trojnásobná oproti průměrné délce v těchto typech řízení. Žalobce přitom zdůrazňoval, že na osmi jednáních byli vyslechnuti celkem , hodnota, svědci a provedeno 37 listin. Soud I. stupně přitom podle žalobce aplikoval zásadu koncentrace řízení značně nedůsledně. K tomu žalobce poukázal na svůj vyšší věk. Žalobce rovněž tvrdil, že délkou řízení trpěl psychicky a materiálně, přičemž nepřiměřenou délkou řízení měla být zatížena i jeho manželka taktéž ve věku starobní důchodkyně. K tomu žalobce uváděl, že původní řízení pro něho mělo vyšší význam i z toho důvodu, že se jednalo o řízení s faktorem restitučního řízení, když původní řízení bylo vedeno dědicem oprávněné osoby. Podle žalobce platí, že jedině zlo pamětná událost byla motivem k podání žaloby v původním řízení. V neposlední řadě pak žalobce uvedl, že s ohledem na měnící se hospodářské poměry je namístě navýšit základní vypočtenou částku o 26 %. Žalobce ve své svých vyjádření uzavřel, že neposkytnutí žalobce požadovaného přiměřeného zadostiučinění žalovanou je zneužitím práva. Přisvědčením žalované by tak došlo k prolomení uznávaných hmotněprávních axiomů i k popření zdravého rozumu. Žalovaná podle žalobce nabídla falešnou legendu o nedůvodnosti nároku, přičemž tento trik žalované ovšem žalobce naprosto eliminoval.2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobce u ní uplatnil dne , datum, svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K meritu věci žalovaná uvedla, že v původním řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Podle žalované je nicméně namístě vycházet ze základní částky , částka, (nikoliv , částka, ) za první dva roky řízení a poté za každý další rok řízení. Nadto je podle žalované třeba ponížit vypočtenou základní částku o 10 %, a to z důvodu složitosti původního řízení, a dále o dalších 10 % z důvodu počtu instancích, které původní věc projednávaly. Podle žalované by tak žalobci měla náležet pouze částka ve výši , částka, , když tuto částku sama žalovaná dobrovolně plnila. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.4. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil svůj nárok jako v projednávané věci u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk dne , datum, . Tento nárok, tento požadavek byl pak vyřízen stanoviskem žalované ze dne , datum, , kdy byla žalobci přiznána částka , částka, , coby přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. 20 C 149/2016. Dotčená částka ve výši , částka, pak žalobci byla vyplacena dne , datum, .5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).6. Ze spisu vedeného u OS pod sp. zn. 20 C 149/2016 soud zjistil následující skutečnosti , Jméno žalobce, .7. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.8. Soud další důkazy navržené žalobcem (jeho účastnický výslech, důkazy týkající se měnící se hospodářských poměrů) neprováděl, a to pro nadbytečnost (odůvodnění viz níže).9. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.10. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.12. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.14. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.15. Žalobce se domáhal zadostiučinění ve výši , částka, s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u OS. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.16. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).17. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úk