37 C 135/2024-51 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy ve shora uvedené výši. Svůj nárok opírala o tvrzený nesprávný postup Městského soudu v Brně (dále též „MS“) v rámci řízení vedeného pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále též „původní řízení“). K tomu zdůrazňovala, že původní řízení bylo zatíženo průtahy. Žalovaná zdůrazňovala, že původní řízení bylo kompenzační řízení. Včetně uplatnění u ministerstva přitom řízení trvalo 5 let a 7 měsíců.2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že délku původního řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a v původním řízení tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalovaná pak poukázala na skutečnost, že žalobkyni již bylo přiznáno zadostiučinění za nepřiměřenou délku původní řízení v rámci tohoto řízení. Nadto je třeba hodnotit význam původního řízení pro žalobkyni jako velmi nízký. Žalobkyně totiž požaduje zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. Žalovaná proto navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.4. Ze stanoviska žalované ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně uplatnila u žalované svoji žádost na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši , částka, coby náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u , Anonymizováno, dne , datum, . Žalovaná pak tuto žádost vypořádala svým stanoviskem ze dne , datum, , když v tomto svém stanovisku konstatovala, že žalobkyni již bylo přiznáno a vyplaceno zadostiučinění za nepřiměřenou délku dotčeného řízení na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně v celkové výši , částka, s tím, že žalovaná považuje toto odškodnění za přiléhavé a nad rámec toho není ochotná plnit cokoli dalšího.5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).6. Z likvidační doložky ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná plnila mimo jiné žalobkyni částku , částka, a to vč. úroku z prodlení z této částky, jak jí bylo uloženo pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, .7. Ze stanoviska ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně uplatnila u žalované dne , datum, svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši , částka, coby náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u , Anonymizováno, .8. Ze spisu vedeného u , Anonymizováno, soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení). , nebezpečný obsah9. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.10. Po právní stránce soud hodnotil věc následovně.11. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala částky , částka, s přísl. za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u , Anonymizováno, . Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.12. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).13. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.14. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne , datum, , je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.15. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.16. Posuzované řízení (resp. rozhodná doba) začalo běžet dne , datum, (tj. od podání návrhu na odškodnění u žalované) a skončilo dne , datum, (právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu). Celková délka posuzované řízení (tj. rozhodná doba) tak činila přibližně 5 let a 7 měsíců.17. Ke shora uvedenému pak soud zdůrazňuje, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, či ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).18. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010).19. K tomu soud uvádí, že, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásad